POČÁTEK EVANGELIA

Jednou jsem se ptal dětí, co znamená advent. Některé děti měly za to, že advent je „čekání“. A na co, ptal jsem se dál. Tady věděly i menší: na Mikuláše, některé opravily na „Ježíška“. Jiné čekaly na Vánoce. Budiž.

My dospělí víme, že „advenio“ znamená „přicházím“, „objevuji se“. Přípravné předvánoční období se snaží přicházení Vánoc tak trochu prodloužit a zpomalit, aby Vánoce neutekly v přípravě dárků i vánočního stolu, aby byly nebyly zahlceny tradičním i novodobým folklórem, který často obsah Vánoc zakrývá. To má logiku: vánoční obsah je totiž tak silný, že jej člověk skoro těžko unese. Proto se raději obklopí množstvím povinností a zvyklostí, aby na to, oč jde, nezbyl čas.

Advent připomíná, že do světa přichází Bůh. Nejtěžší otázka, kterou jsem tenkrát dětem položil, zněla: „Ježíš přišel, přichází nebo přijde“? Tady si některé pamatovaly z bohoslužeb, že Ježíš přišel, přichází i přijde. Ale tohle stálé přicházení, stále se blížící Bůh, je pro děti hodně abstraktní. Ani dospělí nerozumějí snadno.

Jak přicházení Boží vypadá a čím začíná? Nejstručněji je to v Markově podání, začátek je ovšem překvapivý: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky.“

Evangelium začíná, něco nového přichází (advenit), začíná. Pro dnešního člověka však to nové přišlo již dávno; vždyť jen my sami slavíme Vánoce po tolikáté! Kdybychom je chápali jako Ježíšovy narozeniny, byly by dvoutisící a něco. Navíc: jestliže Ježíšův příchod znamená příchod Boží na svět, nelze přece říci, že předtím tu nebyl!

Sám člověk často není schopen začínat něco víckrát. Kolikrát jsme se začali učit cizí jazyk, kolikrát začali ráno cvičit! Pokaždé člověk zkouší začínat jinak, aby mu nic nepřipomínalo dřívější neúspěchy. Začínat víckrát jednu věc – nic moc.

V adventu se rok co rok opakuje totéž: nový začátek. Vlastně nejen rok co rok, i každý den, každá situace přináší nový začátek, novou možnost! Advent tak prožíváme v každé chvíli, protože každá chvíle je novou příležitostí setkat se s Božím přicházením. Život se zdá být lineárním pohybem v čase, jen my starší víme, že čas se zrychluje, že? Život má nějaký vývoj, nějaké odněkud někam, to platí pro jednotlivého člověka, pro sbor i pro celé město nebo společnost.

Ale uvnitř tohoto pohybu času se odehrává ještě jiný pohyb. Boží přítomnost činí každý den, každou chvíli novou, jakoby „od začátku“. Je to jako v dobrých vztazích mezi lidmi: co se stalo, nemůže se „odestat“, a přece je možnost začít znovu, je možnost říci „co jsme si, to jsme si“, „smažeme to“ nebo, nejlépe, „odpouštíme si“. Jako kdybychom před každou cestou autem vyměnili olej v motoru.

Adventní a vánoční evangelium začíná „vyrovnejte cesty“. Lidské cesty jsou většinou pomotané, zauzlené, pokřivené. Vyrovnejte cesty nikoli Pánu, on umí jezdit i v zatáčkách, ale své cesty vyrovnejte! „Cesty Páně“ jsou vlastně vaše cesty, po nichž se On blíží k vám. Uměl by je vyrovnat sám nebo by je rovnat nemusel, ale člověk je a má být svobodný. Jestli si kdo nadělal na svých cestách kličky a šikany, byla to jeho vůle. A jeho vůle musí být, aby si je zase rozmotal. To jediné člověk musí: chtít si rozmotat kličky na cestách, po nichž k němu přichází Hospodin. Ten svým přicházením jen dává inspiraci.

Adventní a vánoční evangelium začíná „pokání čiňte“. Divné, kazit si předvánoční radost pokáním! Ještě tak před Velikonocemi, v předvečer ukřižování si pokání dovedeme představit, ale v předvečer narozenin Ježíšových, v předvečer dárků a „svátky rodiny“ (jak praví moderní mytologie) si kazit hezkou chvíli smutným přemýšlením o vlastních chybách a dluzích?

Možná proto s tím přichází Jan Křtitel. Kdyby toto poselství pronášel salonní řečník, seriózní a distingovaný, bylo by možné s ním polemizovat. S adventním a vánočním poselstvím však přichází muž, který je přímo ztělesněním pokání. Sám těžko přijatelný, jako jeho poselství. Možná proto je neskladný, aby si ho lidé všimli, aby nediskutovali a poslouchali „s pusou dokořán“. S Křtitelem se nedá diskutovat. Kdyby měl červený kožíšek a pohádkový plnovous jako Mikuláš, zapracovali by ho do předvánočních reklam a tak ho „zneškodnili“. Ale ten divous s včelami ve vousech, chroupající kobylky, s velbloudinou kolem beder se do předvánočních koled ani výkladních skříní nehodí.

Stejně, jako se do nich nehodí jeho „pokání čiňte“. Přiznejte, připusťte si všechno, co jste neudělali dobře nebo co jste neudělali vůbec a měli jste. Chceš-li prožít advent, přicházení Boží do tvých dnů, musíš nechat vstoupit i poselství Jana Křtitele: čiň pokání. Pokání je pravdivé vidění sebe, světa, minulosti i budoucnosti. Pokání je stav nejstřízlivějšího vědomí, bez příkras a vylepšování.

Bolí to? Ale pokání nemá nic společného se sebeobviňováním, s mindráky, nebo melancholií. Pokání není sebedestrukce. Rozbije se jen nepravý obraz, který jsem si vytvořil o sobě, o svém životě, o člověku vůbec a o světě. Pokání znamená vidět, že „král je nahý“. Tím králem jsem – já sám.

Abych mohl vidět, že já, „král“, jsem nahý, potřebuji měřítko. Měřítkem je Boží zákon, však znám Desatero, Zákon života. Apoštol Pavel to pomáhá pochopit: „Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.“ (Ř 3,19) Neboli: svět nevypadá, jak by vypadat měl, můj život nevypadá tak, jak by vypadat měl – v očích Božích.

 To opravdu bolí. Pokání by bylo neúnosné, kdyby jím advent začínal i končil, kdyby to byl celý advent. Naštěstí není. Jan Křtitel sice poutá pozornost svou neskladnou podobou i neskladnou výzvou k pokání, ale advent tak nekončí. Vše přece začíná! Jan Křtitel tu za chvíli nebude, ale po něm přichází –

– ještě někdo. Ten „Někdo“ je především silnější. Víme, kdo je ten „Někdo“. A víme, s čím přichází: s odpuštěním. Pak lze říci: odpuštění je silnější než pokání. Odpuštění musí být předcházeno pokáním, ale teprve odpuštění je pravým trumfem, který vynáší ten pravý Přicházející. Jan se svým pokáním a výzvou k narovnání cesty je důležitý, ale Jan je jen „předskokanem“. Odpuštění je víc než „tlustá čára“; je stále novým impulsem k životu, nezkalenému starými vinami a vší starou zátěží.

Kdybychom řekli, že advent znamená příchod nového života pro každého člověka, znělo by to příliš knižně. Kdybychom řekli, že o Vánocích slavíme narození nikoli pouze Ježíše, ale každého člověka, který nový život přijal, znělo by to pateticky. Ale copak to tak není?

Jan křtí vodou na znamení pokání. Křest je znamením očištění, omytí, koupele, z níž člověk vstává čistý. „Staré viny nemaj‘ váhu, všichni maj‘ bejt blažený“, zpívá Sváťa Karásek.

Proto Jan řekne: „on vás bude křtít Duchem svatým“. Co se to děje, když přichází Duch svatý? „Duch svatý“ znamená právě nový impuls do života! Jestli jsi narovnal cestu svým pokáním, pak už neplatí nic ze starých souvislostí. Už neplatí, nebo nemusí platit, že „jablko nepadá daleko od stromu“, „poturčenec horší turka“, nebo „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“ a „kdo jinému jámu kopá“. Duch svatý je duch nového života. Nabízí, že je možné jít dál jinak, jinudy, podle jiných map.

Jak převést tyhle všechny obrazy do konkrétní podoby našeho života, musí zkusit každý sám. Pak zažije, že tam, kde docházejí síly, přicházejí síly nové. Kde šeď a prázdnota zmohly všední den, rozsvěcejí se nové barvy. Kde výčitky nebo výčitky svědomí otrávily ovzduší, přichází čerstvý vítr.

To všechno jsou obrazy, samozřejmě. Jak to vypadá konkrétně v životě každého člověka, jak se Duch svatý projeví v našich všedních pozemských dnech – to musí každý zkusit a prožít sám. Tady už nemá kazatel co říkat, aby nemistroval a nemoralizoval. Kazatel může jen dosvědčit, že to funguje.

Když tedy děti říkaly, že advent je čekání, není to omyl. Je to čekání, ale ne na Mikuláše, nýbrž na náš vlastní střízlivý obraz před tváří Boží. A pak na druhý díl, na přijetí odpuštění, novou sílu k novým dnům.

Tohle pokání se nemůže „ochodit“, právě jako se Přicházejícímu neochodí jeho přicházení. Amen.

Datum: 4. 12. 2016 |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace