Kázání Pavla Klineckého při instalaci: CÍLEM JE LÁSKA

Kdysi mě oslovila jedna posluchačka kázání. Nepatřila k evangelíkům, vlastně nebyla ani křesťanka. Přesto přicházela na bohoslužby; nikdy jsem nenašel odvahu zeptat se, proč. Tenkrát mně napomenula: „Pane faráři, já sem chodím docela ráda, ale vy kážete pořád to samé.“ Představil jsem si kázání z poslední doby, staro- i novozákonní, různá témata, různé důrazy, jak to? „O čem pořád kážu to samé?“, zeptal jsem se. "No, je to pořád o tom Bohovi a o té jeho lásce!"

Oddychl jsem si, to není špatné. Vlastně nic jiného kázat nechci.

Od mládí přemýšlím o základních věcech víry, o všem biblickém naučení i povzbuzování, o všem, co tvoří křesťanskou víru – životní orientaci, také o dogmatech, která čteme v katechismech a opakujeme je, tu v kázáních, tu v církevním tisku. „Ježíš je náš Spasitel“, „svou drahou krev vylil za naše hříchy“, „jeho ranami jsme uzdraveni“, „Ježíš je vtělený Bůh“ nebo „všemohoucí a vševědoucí Bůh nás bude soudit“, také „Ježíš se narodil z Marie Panny, třetího dnes vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa...“ A také „věřím těla z mrtvých vzkříšení a život věčný“. Věřím, že vše je pravda, vše je správně zopakované, vše prošlo dlouhou reflexí církve. Jen jsem nevěděl, co to znamená. A chtěl jsem to vědět. Samozřejmě v kontextu života v dnešní době, v souvislostech ostatních svých i lidských zkušeností.

Na tyto otázky hledám odpovědi celý svůj dospělý život. Už vím, že ty odpovědi jsou a musí být stále nové, živé, aktuální. Odpovědi na nejdůležitější otázky života tu nejsou jednou provždy. Vlastně nejsou vůbec, „jen“ přicházejí, znovu a znovu. A to je ten osobní růst.

Pak jsem se jednou rozhodl, že budu farářem, kazatelem slova Bible a snad i slova Božího. Ale přitom mnoho věcí nevím a v těch základních otázkách zůstávám na začátku! Co s tím? Tak to přiznej! Nahlas! Přiznej i ten růst, ale přiznej, jak zdaleka nejsi hotov! Jen u toho musíš mít „dobré svědomí“. To znamená, že nesmíš pustit z pusy větu, jíž bys sám nerozuměl, jen jsi ji někde převzal, větu, která se „prostě říká“. Buď jako kazatel poctivý.

Tohle snad mohu, to zvládnu. Vlastně to není ani příliš náročné. Spíš naopak, vždyť to ani jinak nejde! Copak bych si mohl něco cucat z prstu nebo opakovat zbožné fráze jen proto, že jsem je někde slyšel? To by mě nebavilo, to by opravdu nešlo.

Ale má to háček. Má-li být má práce k něčemu, mám-li obstát jako farář, musí tam kus té víry i té „teologie“ být! Ano, se všemi pochybami, nedořečenostmi, se vší provizorností, ale, pro všechno na světě, musí to být křesťanství! Ať to klidně není učesané, ať to třebas není ani pravověrné, ať to ani chytré není, ale kus křesťanství tam být musí!

Prostě to musí být „z upřímné víry“. Tady jsem cítil, že to je něco mimo mé dispozice. Protože kde vzít, když víra nebude? Kde vzít a nekrást? Nebo třeba i krást, ale kde vzít?

Je jen jediná možnost: dostat. To si ale nevyvolám, nevysloužím, nepřivodím, ani nenastuduji. Dokonce víru si ani nevymodlím, protože modlitba je projev víry, byť malé a chvějivé, prchavé a mizející. Ale bez ní, bez té víry, by celá modlitba byla úplně prázdná.

Tak tedy víru mohu jen dostat. Tak, bez zásluhy. Možná prostřednictvím farářů, rodičů, přátel, možná s pomocí knížek, možná i – z přímého zjevení. Ale vždy bude dar víry darem, tak i projevem samotného Pána. Jeho lásky.

Několikrát v životě jsem cítil, že je moje víra v ohrožení. Bylo to v dobách velké tísně. A vždycky, vždycky! v té chvíli přišlo v pravou chvíli ono velké biblické slovo; zaslwechl jsem živě, aktuálně, autenticky: „Neboj se, já jsem s tebou“. To už nebyl citát z Bible, to byl živý a jasný Boží hlas; mohl jsem ho zrovna nahrát na magnetofon… Já vím, že ne, ale tak silné a přesvědčivé to bylo!

To byl Boží dárek. Tak jsem pochopil, kdo je Ježíš Kristus: Boží láska, pro naše oči učiněná viditelnou. Pochopil jsem i, co znamená, že „zemřel za naše hříchy“: ukázal, že jeho láska je bez hranic, je to láska až za hrob, jak říkáme. Pochopil jsem, co znamená, že „jeho ranami jsme uzdraveni“: vlastně nikoli ranami, však rány Kristovy jsou projevem trpělivé Boží lásky – a tou jsme uzdraveni. Boží láska nás znovu a znovu zvedá, zpevňuje, dává směr našim krokům a smysl našemu životu.

Pak jsem také pochopil, o čem mám kázat. Tohle jsi zažil, to znáš, tak to sdílej. Buď přitom citlivý, protože mnozí to nezažili a trpí, o Boží láce se jim může jen zdát, ale necítí ji, tedy ji… víš co, spíš než abys o ní jen kázal, trochu jí přines – třeba v úsměvu, v odpuštění, v tom, že lidem bude ve tvé blízkosti dobře. 

A tak děkuji té paní, upozorňující, že kážu „furt“ to samé. Potvrdila můj záměr i smysl té práce.

Teď jsem na svém třetím sboru. Opět začínám. Cítím se jako školák. Znovu od začátku – jiným lidem, v jiném kraji s jinou mentalitou, s jinou náplní práce. Ale už mi není dvacet, už jsem něco prožil i promyslel. A vím už jistě, že „cílem mého zvěstování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“. „Dobré svědomí“ je otázkou osobní kázně, to tak těžké není. „Upřímná víra“ je Boží dar – a já jen mohu s údivem konstatovat, že jsem jej dostal.

Zbývá „čisté srdce“. Tady bych si troufal odhadnout, že čisté srdce vzniká součinností, interakcí lidské otevřenosti a Božího vstupování do ní. Já otevřu dveře a Nejvyšší vstoupí. To vše v kontextu osobního života, společného života sboru, života celé obce i celé společnosti.

Pán ať nám všem požehná. Amen.

Datum: 4. 12. 2016 |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace