NEVÍM, JAK HO MILOVAT…

„Nevím, jak ho milovat.“ Tak začíná asi nejslavnější árie z muzikálu „Jesus Christ, Superstar“. Marie Magdaléna zpívá, že její láska k Ježíši je úplně jiná, než láska k jiným mužům. Je to jiný vztah, jiný prožitek. Už vůbec to není láska ženy, jak ji znala Magdaléna, když byla ještě lehkou ženou. Láska k Ježíši je něco jiného…

Kromě toho si Marie Magdalská v muzikálu uvědomuje, jak mnoho Ježíš změnil i ji samu, v překladu Michala Prostějovského „že už nejsem hříšnou, tedy tou co dřív“. Láska Ježíšova k Marii mění samu Marii.

„Nevím, jak ho milovat“, není to vlastně i naše otázka? Čteme-li slavné Dvojpřikázání lásky, slyšíme o lásce k Bohu a k bližnímu. Přiznejme, že nejsme úplně srozuměni s tím, co znamená láska k Bohu, co láska k bližnímu a jak spolu obě souvisejí. Přičteme-li k tomu lásku k nepřátelům a slova o druhé líci, nastavené políčku (Mt 5, 38–44), budeme na tom stejně, jako Marie ze slavného muzikálu: nevím, jak ho milovat, Boha i bližního, kromě těch, které mám prostě rád.

I naše děti, hovoří-li o základech víry, raději říkají knižně, že „máme milovat své bližní“. Není náhodou, že říkají „bližní“. Běžně ten výraz neužívají a netuší přesně, kdo to v praktickém životě je. Mluvit o „jakémsi milování jakýchsi bližních“ je tolik nepálí. Mají rády maminku, tatínka, sourozence, nejlepšího kamaráda, svého pejska… Ale když pochopí, že „bližní“ je každý spolužák, každý soused, každý spolucestující v autobuse, nevědí si s jeho milováním rady. Stejně jako my dospělí.

Slyšel jsem v rozhlase, že „advent není jen o nákupech, nýbrž také o rozjímání a o tom, že bychom na sebe měli být slušní.“ Nehledě na ošklivou vazbu „být o něčem“, zarazil jsem se nad dvojím. Předně: o čem má, pro všechno na světě, „rozjímat“ v adventu člověk nekřesťanský, nenáboženský, veskrze pozemský a praktický? Můj kamarád měl za to, že „rozjímání“ je takový ten stav, třeba u televize, kdy člověk ještě nespí, ale už vnímá jen z části („já nespím“). Této činnosti se však od nepaměti říká „tlučení špačků“. Posláním adventu však není tlučení špačků. A být k tomu jeden měsíc v roce slušný, na rozdíl od ostatních jedenácti, to je advent?

„Rozjímání“ zkrátka nepatří ani do obvyklé činnosti dnešního člověka, ani do jeho slovníku. Podobně jako výraz „bližní“.

 A přece nám může rozhlasový moderátor pomoci. Láska k Bohu a láska k lidem se vyskytují v Písmu jako nerozlučná dvojice a tvoří páteř biblické víry. Bude tedy potřeba nějak naplnit ono „být na sebe slušní“. A protože ani poselství adventu není zcela jasné na první pohled, bude to chtít trochu „rozjímání“.

Při minulých bohoslužbách jsme připomínali, že advent i celé Vánoce jsou připomenutím Boží lásky, přicházející do světa. Advent – příchod však neznamená, že předtím Boží láska ve světě nebyla. Vánoce Boží lásku „jen“ potvrdily zásadním způsobem: Pán světa si sám vyzkoušel, jaké je to žít ve svém „výrobku“, ve světě, v lidské kůži, a přišel člověku ukázat, jak se to dělá. Z lásky k lidem – svému stvoření – vstoupil mezi své stvoření, protože život stvoření uvnitř stvoření není úplně jednoduchý. 

Láska k bližním i k Bohu tedy začíná nikoli lidskou aktivitou, nýbrž Boží. „Bůh, má mě rád, Bůh má mě rád. Má k tomu pramálo důvodů, ale Bůh má mě rád“, zpíval kdysi Pavel Bobek. Jak Boží láska vypadá, lze to popsat? Pokusme se o to: Je ti zle? To neznamená, že život za nic nestojí! Možná, že se tu máš něčemu naučit! Je ti hodně zle, tak zle, že už se ti nechce žít? A přesto má tvůj život i v této chvíli velkou, neopakovatelnou cenu. Nemáš trpělivost s tím hlupákem odvedle? Není divu, že ji nemáš, kdo by ji měl? A přece je kde ji vzít, vždyť máš dobrý vzor – Pán má trpělivost dokonce i s tebou! Máš pocit, že se ti nedaří tohle, nebo dokonce vůbec nic? Máš dojem vlastní nevýznamnosti? A přesto jsi cenný, máš svůj úkol a tvé nízké sebevědomí na tom nic nemění!

Nebo máš naopak pocit vlastní úspěšnosti? Máš vysoké sebevědomí? Jsi na sebe pyšný? Na co, prosím tě? Co jsi nedostal, co je tvá vlastní zásluha? Myslíš, že jsi pro svět a ve světě důležitější někdo jiný? Nikoli, patříš sem jako všichni a všechno ostatní, máš tu nějaký úkol a nějakou výbavu a to je vše. Jsi jedno kolečko v soustrojí, zvaném rodina, sbor, obec, společnost, svět, vzpomínáš na obrázek bratra kurátora při farářově instalaci? Tak se toč, jak máš, dělej, co máš a sebevědomí pusť z hlavy. Nebo se ti zdá, že si vystačíš s láskou, kterou máš sám k sobě a jíž tě milují druzí? A… víš to tak jistě? Boží lásku nepotřebuješ?

Tak tedy, až padneš, až klesneš na kolena nebo níž, pak poznáš, budeš-li chtít, co je to Boží láska.

To je láska, o níž hovoří náš text a o níž zpívá Magdaléna. Už víme, že vše začíná láskou Boží. A dovídáme se další: láska lidská k člověku i k Bohu jsou nedělitelné. Bůh miluje „své“ lidi, všechny, bez výjimky. A protože lidská láska se odvíjí od lásky Boží, i lidská láska je nedělitelná.

Boží láska je bází i střechou života na celé planetě.

Lze to říci nějak civilně? Život je dar. Nepodílela se na něm náhoda ani lidské zásluhy. A všechno, co do života patří, je součástí toho daru. I to, co se mně nelíbí. Jestliže přijímám život jako dobrý dar, pak nic, co do života patří, nemusím vnímat jako omyl, prokletí nebo „pech“, nýbrž jako možnost. Se vším, co život spoluvytváří. Samozřejmě, že k životu patří i úsilí o lepší podmínky, o radost, klid a pokoj, o úspěch i o sebevědomí. Ale vždy s vědomím, že nejde o život jenom můj a mých nejbližších, nýbrž o život jako takový. Láska je nedělitelná.

Láska je vztah, osobní, jednotlivý, nezáměnný. Nemám rád dva lidi stejně, nemám rád stejně přítele jako souseda, manželku jako maminku. nemám rád stejně růži jako kopretinu, domácího kocoura jako komáry, hudbu jako sklenku dobrého vína. Ale láska ke všem je nesena stejným motivem – láskou k životu, protože život je dar z dobrých rukou dobrého Dárce. Pak láska k „bližnímu“ znamená lásku k životu jako takovému, lásku k lidem bez rozdílu, stejně jako k přírodě, ostatnímu stvoření. Vše je život, patří do života a vše je neseno stejnou láskou – Boží láskou ke světu. A lidskou, mojí vděčností a z ní plynoucí odpovědností.

Pak láska k bližnímu zahrnuje i lásku k nepřátelům. Nemám rád nebezpečného zloděje stejně jako své bratry a sestry ve sboru, ale obojí vztah vychází ze stejného zdroje. A tím nejsou moje sympatie ani antipatie, ani užitek či ohrožení, pocházející od jednoho nebo druhého.

A co láska k Bohu? Je nejsnazší nebo nejtěžší? Nejsnazší, protože to člověka nic nestojí, nebo nejtěžší, právě protože neví jak, kde a vlastně koho milovat? Nevím, jak ho milovat…

Tu se znovu dostáváme k vlastnímu adventu; jestliže advent znamená příchod, pak pro lásku k Bohu netřeba šplhat po žádném náboženském žebříku do nebes, do hájemství andělů či jiných tajemných bytostí. Když se narodil Ježíš v Betlémě, pastýři nebyli také žádní „duchovní lidé“, naopak byli zemití a pozemští, jak to pastevci – kovbojové umějí. A přesto „náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich.“ (L 2,9) „Milovat budeš Pán Boha svého z celého srdce svého“ pak znamená prožívat radost z každého dne, kdy jsi mohl vstát, děkovat za to, že máš spoustu podnětů pro život. A snad děkovat i za to, že se máš s čím potýkat a kam růst. Tak děkovat i za všechna trápení, v nichž stojí Bůh, Boží láska, Ježíš Kristus, vedle mne.

Milovat Boha znamená milovat tento svět, neboť i Bůh jej miluje. Milovat tento svět ovšem neznamená se v něm ztratit, utopit, protože ani Hospodin se jím pohltit nenechal. Jako člověk ano, v ten velkopáteční podvečer se nechal pohltit, aby ukázal, že chce s člověkem jít až do nejhlubší propasti. Ale jen na tři dny, však víme, co bylo třetího dne, když Magdaléna šla spolu s ostatními ke hrobu.

Náboženská poezie? Možná, protože to jinak nelze říci. Jak jinak by mohla Marie z Magdaly vyjádřit, že její láska k Ježíši je jiná, protože i ona sama je jiná? Jak jinak vyjádřit, že naše lidská láska, ač pokaždé jiná a jinak se projevující, je vždy jednou, stejnou láskou, protože odpovědí na lásku Boží? Jak vyjádřit, že láska Boží, jíž i my máme jedni druhé milovat, je méně citem a víc zkušeností i rozumným poznáním? Jak sdělit, že advent není jen o tom „rozjímat a být k sobě slušní“, nýbrž že připomíná nejhlubší pravdu života, že totiž svět stojí a padá s Boží láskou, kterou člověk může a má sdílet, přijímat a dávat dál? 

To se musí zažít. Prosí o to Ježíš: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich." (J 17, 25–26)

To se musí zažít. A to je obsah onoho rozjímání. Nejen adventního. Amen.

Datum: 11. 12. 2016, 3. adventní neděle |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace