Velbloud uchem jehly

Ježíšův povzdech „jak těžko vejdou bohatí do Božího království ti, kteří mají majetek“ se ozve ve chvíli, kdy ze scény odešel bohatý muž. Markovo evangelium ho nazývá „nějaký člověk“, Matoušovo podání mluví o bohatém mládenci. My jsme mladí i starší, ponechme však v  kázání mladíka, je osobitější a zřetelnější, než „nějaký člověk“.

Mládenec patrně Ježíše zná a váží si ho. Prokazuje to svým pokleknutím před Nazaretským mistrem, vlastně je to božská pocta. Kupodivu, Ježíš, vyznávaný jako Boží Syn, tuto poctu vzápětí odmítne, i když je mu mládenec jinak milý.

Mládenec Ježíše oslovil z vážného, hlubokého a čistého důvodu. Chtěl vědět, jak získat „podíl na věčném životě“. Otázka je možná formulována jazykem a myšlením doby, nicméně vyjadřuje stálou otázku člověka, i naši: jak zajistit, aby život měl smysl, aby jej člověk dobře využil a naplnil. Jak tomu pomoci? Život není tak dlouhý a neopakuje se, byla by škoda tuto příležitost zahodit.

Podobně však přemýšlejí spíš starší lidé, klobouk dolů před mládencem! Člověk by od kluka, sotva odrostlému teenagerovskému věku, čekal spíš otázku, jak udělat dojem na děvčata, jak být populární nebo, protože byl bohatý, jak příjemně naložit se svým majetkem. Jak si užít života, jak se pobavit, jak si to užít. Jak si zajistit kariéru, spokojený život. Čtenáře skoro napadne, zda je zdravé, aby měl kluk v tomto věku takové otázky. Aby chlapec někam neulítl, aby neskončil jako zamyšlený kafkovský introvert na okraji společnosti! Dnešní doba hloubavým filosofům moc nenahrává, na to není čas. Je čas spotřeby, čas nakupování, čas zábavy, čas užívání si…

Ale možná byla v Ježíšových časech jiná doba, možná takových mládenců bylo víc. A možná, že je takových dost i dnes, jen to mají těžší; musí své zájmy skrývat, aby je okolí neposílalo na léčení.

A přece je tento mládenec o hodně dál, než jeho bavící se a užívající si vrstevníci. To říkám nikoli proto, že jsme – my křesťané – zbožnější, nýbrž proto, že jsme starší. My, kteří jsme dávno za věkem mládenců, víme, že otázka po smyslu života, po základní ose, po níž se náš život může brát, po niti, na niž zavěsíme své dny, situace i svá rozhodnutí, je otázka důležitá. A jak nám přibývají léta, je stále důležitější.

Ježíš mládenci odpověděl, ten asi Nazaretskému věřil, mohl být tedy spokojen. Nicméně odchází smutný, protože cítí, že nemá dost sil Ježíšovu radu uskutečnit. Je totiž bohatý a právě bohatství je překážkou. Nikoli nepřekročitelnou, ale obtížnou, protože vysokou. Ježíš mu její výšku názorně ukázal, když filosofickou odpověď převedl do konkrétní každodennosti. Na to mládenec neměl.

Odchází smutný, se sklopenou hlavou. Co teď? Vypadá to, že jeho existenciální touhy se budou muset podřídit všeobecnému trendu: „Koukej, mladej, nech hloubání o nesmrtelnosti chrousta, jakýpak věčný život, to neřeš, pojď raděj na pivko.“ Možná by mládenec mohl otázku odložit na pozdější časy. Ale jak to bývá, „pozdější časy“ otázku spíš semelou, než rozvinou. Mládence pohltí kupa každodenních praktických radostí i starostí a otázka po věčném životě ustoupí do hodně vzdáleného pozadí. Až mu bude padesát, vzpomene si bývalý mládenec s usměvavou nostalgií na časy zrání, kdy svět kolem byl neznámý, kouzelný a lákavý možnostmi. Věcný padesátník naproti tomu už ví své a umí se v tom, zaplaťpánbůh, pohybovat. Ještě později bude ještě střízlivější. Bude vědět, že jeho pracovní a společenský rozlet středního věku nebyla jediná ani nejlepší možnost, ale jinak to nešlo.

Ale ještě později, v podzimu života, se někdejší otázka po věčném životě vynoří znovu. Přihlásí se o slovo naléhavě, ale už to bude jen otázka k ohlédnutí, bez možnosti něco měnit.

Mládencovu tehdejší šanci připravilo náhodné setkání s Ježíšem na cestě. Koho by tehdy napadlo, že to byla šance životní! Naopak do cesty k cíli se mu postavil majetek. Opět: koho by napadlo, že tenhle cíl mnoha lidí se stane překážkou, která zastaví a nakonec pohřbí mládencovu cestu za smyslem života! Vytoužený poklad, tolik potřebné hmotné zajištění, kdo by o to nestál? A přitom prý: získá majetek – ztratí život; kde se bere ta divná zákonitost? Copak se do království nebeského dostanou jen žebráci a socky? Copak je potřebné být bezdomovcem, aby člověk mohl dojít tam, kam jedině stojí za to jít? Copak nestačí dodržování Dekalogu, i tak náročného?

Mládenec odešel a zůstal se svými otázkami sám. Posloužil jako nositel špatného příkladu, budiž mu za to dík. Ale příběh nekončí. Zůstali tu učedníci, svědkové celé scény. Jako by Ježíš chtěl myšlenku dovést ještě dál, jako by tušil, že i učedníkům, kteří všeho nechali a šli za ním, což za chvíli sami připomenou (v. 28), hrozí nepochopení a podobný konec, který čeká na bohatého mládence.

Asi proto se Ježíš rozhlédl po svých nejbližších a shrnul: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníky ta slova zarazila. Asi měli podobné otázky jako odcházející mládenec i my, pozdní čtenáři, většinou nebohatí, spíš chudší, nejvýš jakž takž slušně zajištění vlastní pílí a přičinlivostí. Proč to Ježíš říká zrovna jim, když žádný z nich není bohatý? Proč to máme číst my, většinou nebohatí? Že by učedníkům vrtal v hlavě podobný červík touhy jako nám? Červík toužící po dědictví nebo výhře v loterii, ač dobře víme, že majetek není všechno? Že by i oni chovali ve skrytu duše sen, že mají někde uložen nějaký ten miliónek, spíš desetimiliónek, jímž by mohli pomoci sobě i svým blízkým?

Učedníky myšlenka zarazila. Možná proto ji Ježíš opakuje. Skoro stejnými slovy, jen připojí oslovení a trochu posune pointu: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího!“ Učedníci jsou osloveni „dítky“, skoro dětičky, ale není to jen přátelské oslovení! Dítky totiž mají celý život před sebou, všechno je před nimi, ještě mají šanci! Jako učedníci – na rozdíl od bohatého mládence – ještě neodešli se svěšenou hlavou! Ještě se možná něco dovědí! A my s nimi!

Ježíš vypráví o velbloudovi uchem jehly, ale téma rozšíří: jak těžké je vejít do království Božího! Nejen bohatému, vůbec, jak je to těžké! Co je království Boží, že je tak těžké do něho vejít? Je snad „království Boží“ ještě něco jiného než „život věčný“, o nějž žádal bohatý mládenec? Je snad ještě něco víc než smysl života, který nepřestává platit s posledním vydechnutím? Je ještě jiný cíl, než pravda, již nelze zpochybnit? A jak tento cíl najít, co jej zaručí? Dekalog na to zjevně nestačí, jak slyší bohatý mládenec. Je třeba být chudý, nebo snad asketa?

Kdo tedy může být spasen?

Dořekněme po našem: nejen „kdo může být spasen“, ale „kdo o to stojí“ a „stojí to vůbec za to?“ Neznamená (po tom, co řekl Ježíš) spasení něco, čemu tak málo rozumět, že o to nestojíme? Neznamená „spasení“ vyřadit se z normální společnosti, stát na jejím okraji jako mnich nebo rovnou cvok? Ano, ptám se po věčném životě, po království Božím, neboli ptám se po smyslu života, své práce i všeho, co dělám, ale hodlám si ponechat běžné souvislosti 21. století, chci mít ženu a děti, a chci je zabezpečit, zajistit jim zázemí, rozvoj, sobě pak budoucnost.

Je špatné, že se snažím postarat o sebe a o své blízké?

Ježíšova odpověď nemůže být věcnější: je-li „spasení“ konečné, nejvyšší narovnání vztahu člověka a Boha, život vpravdě smysluplný, nezpochybnitelný a nepomíjející, u lidí je spasení nemožné. Mají pravdu moderní a postmoderní filosofové, že větší smysl, než je život v jakž takž poctivosti, vyrovnanosti, obětavosti, spokojenosti a v pokoji, už život nemá.

To, co nabídl Ježíš bohatému mládenci, bylo všechno, co mu nabídnout mohl, co bylo k dispozici. Desatero, jeho první i druhá část, vztah k Bohu (na to se v Desateru příliš často zapomíná) a vztah k druhým lidem. Vejde se tam i povolání projektanta, zdravotní sestry, hospodáře, správce sítě nebo údržbáře. A vejde se tam i člověk se svým domem, zahradou, dvěma auty a dovolenou v Chorvatsku. Jestli se tam nevešel bohatý mládenec, pak proto, že své povolání, svůj dům, zahradu a dovolenou v Chorvatsku bral příliš vážně. Investoval do nich víc nadějí a jistot, než si zasluhovaly. Mohl se z nich jen radovat, ale on se na ně spoléhal. Byly to jeho modly. Pakliže to vše nemáš za modly, umíš mít a umíš nemít, nemusíš být bezdomovec, abys vešel do království Božího. To je to „rozdej vše“. Nic víc!

A dál? Dál už nic. Protože to hlavní připravil Hospodin sám. Už je hotovo. Tajemství, které prozrazuje Ježíš na samém konci: to, nač se ptáš, oč nejvíc jde, totiž tvé spasení, totiž trvalý smysl tvého života, to už je hotovo. Ty můžeš přidat jen to Desatero.

A pak vědět a mít radost, že to hlavní už přidal někdo jiný. Amen.

Datum: |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace