Kázání na webu?

Proutek z Božího pařezu

Čtení: Iz 11,6-10

Text: Iz 11,1-5

Třebenice, 10. prosince 2009

Verš o proutku z pařezu Izai je v myslích čtenářů Bible uložen jako adventní poselství. Připomeňme tedy jen, že Izai (Jišaj) byl otec Davidův, tedy otec malého nenápadného pastýře, který se později stal nejslavnějším králem Izraele a ještě později byl obmyšlen legendou, která jej učinila obrazem přicházejícího Mesiáše. Příchod vytouženého Spasitele očekával Izrael již před vyhnanstvím do Mezopotámie, babylonským zajetím v sedmém století před Kristem. Očekává jej dodnes. „Proutek z pařezu Izai“ je pak nejkratší shrnutí radostných očekávání. Jestliže tento „kmínek" vydá své ovoce, pak už nebude kam spěchat a nad čím naříkat.

Oddíl, který jsme četli jako první čtení, těsně navazuje na základ kázání. Tady je v poetických obrazech rozvinuté, nač se může těšit ten, kdo očekává onen „proutek z pařezu Jišajova“. Hlavním prostředkem vyjádření je tu sbližování a spojování největších protikladů, jaké si lze představit. Stvoření, příroda, celý svět jsou velmi různorodé, proto v nich lze nalézt i množství napětí a střetů. Prorok sahá po krajnostech: vlk s beránkem odpočívají v jednom pelechu, levhart s kůzletem jakbysmet, medvěd a kráva, vlastně šelma a její potrava leží vedle sebe jako přátelé. Zkrátka: už nikdy nikdo nikde nebude nikoho pronásledovat, hubit, štvát, požírat. Nikdo už nebude muset před nikým utíkat, mít se na pozoru. Dobytče se nebude muset starat o vlastní bezpečnost, protože levhart se bude pást na louce.

- - -

A obraz jde dál: malé dítě si bude hrát s hady. Had si to, chudák, odskákal již v prvních kapitolách Bible jako obraz satana. Celé věky pyká za to, že nemá chlupatý kožíšek ani nohy a pokud je přítulný, nekončí to dobře. V prorokově obrazu si se zmijí hraje nejroztomilejší z mláďat, mládě lidské. Báseň dá dítěti dokonce dalšího kamaráda, baziliška, což je mnohem horší potvora, než docela milý ještěr, jehož dnes znají zoologové. Bazilišek je, říkají religionisté, nejhrůznější z netvorů. A tak si představme tváří v tvář nevinnému a bezbrannému miminku nikoli dnešního roztomilého baziliška zeleného, nýbrž netvora, zlého a odporného jako filmový „Vetřelec“. Básnický obraz prorokův říká, že oni dva, dítě a bazilišek, budou nejlepší přátelé.- - -

Jako bychom řekli: ve světě, v přírodě, politice i v kultuře zavládne smíření. Současné ilustrace? O romské děti ve vyloučených lokalitách se budou s láskou starat příslušníci hnutí skinheads. Metalisté budou v koncertních síních pravidelně naslouchat Mozartovi. Bývalí bojovníci islámského státu budou pracovat jako pomocníci Lékařů bez hranic a pan Babiš bude stálým hostem v knihovně Václava Havla. Křesťané všech církví se budou každou neděli scházet u jednoho stolu Páně a smíšené manželské páry již nebudou vinou dogmat rozděleny od eucharistie. Nikdo neudělá nic zlého, nikdo nebude šířit zkázu. Zmije a Vetřelec půjdou spolu s dětmi a jehňátky příkladem větším nepřátelům, dospělým lidem.

Jak se to stane? Prorok pokračuje v básnickém obraze pro všechny, kteří se na proutek z pařezu Izai těší. Ale pokračuje mnohem věcněji: Jak se to stane? „Neboť zemi naplní poznání Hospodina“.

Tedy ne, že se celá země stane židovskou nebo křesťanskou, ne že všichni vstoupí do Českobratrské evangelické nebo římskokatolické. Zemi naplní poznání Hospodina. Jak to bude vypadat? Toto poznání přinese vědomí, že život je dar, který má svého Dárce. A tento Dárce kromě života i jeho zákony, řád, v němž se život musí pohybovat, aby život zůstal životem a dar života se nestal darem danajským.

Obraz je tak nereálný, tak snový, že snad ani není krásný. Skoro člověka napadne: kdyby to tak bylo, co bychom dělali, oč bychom usilovali? Umřeli bychom nudou! Snový obraz však čtenáři rychle překryje všední den se vším, co přináší. Do snu daleko!

Nechť však čtenář pochopí tento obraz jako sice básnickou ilustraci, ale nikoli něčeho, co přijde až jednou a zatím je v nedohlednu, nýbrž jako něco, co už tu nějak je přítomno. Obraz o smíření protikladů je sice závěrečné a vrcholné naplnění, ovšem toho, co už začalo!

Neboť, křesťanský čtenáři, slavíš přece advent! A advent znamená, že proutek z pařezu Izai již vyšel! Ba víc, vyšel přímo Boží proutek z Božího pařezu a vydal ovoce! O tom je advent, nebo ne?

A zase, jako už tolikrát, právem se zeptá praktický čtenář: co z toho mám? Mezi vstupním slibem, že proutek z pařezu vyjde a závěrem o lvu a beránku, dítěti a bazilišku, zeje totiž propast každodenní reality, která nevypadá na zahradu, kde spolu polehávají lev a beránek, natož pak křesťané a muslimové, o společné eucharistii křesťanů ani nemluvě. Zvlášť v těchto dnech a letech, kdy z nevysvětlitelných důvodů roste agresivita, ztrácí se slušnost, mravnost, láska a pravda jsou vysmívané pojmy a kde platí síla a tvrdost, padni komu padni!

Jenže mezi vstupním slibem (Iz 11,1) a neuvěřitelným závěrem o lvu a beránku (Iz 11,6-10) není jen propast. Je tu několik veršů, které hodně napovídají. Na přicházejícím Mesiáši totiž spočine duch Hospodinův. Zdánlivě nenápadná zpráva ohromného dosahu!

Co přináší duch Hospodinův? Je to duch moudrosti a rozumnosti, čteme, duch spravedlivého hodnocení. Je to i duch rady, oznamující, co je dobré a co nikoli, co udělat v této i tamté chvíli a situaci. Ale nad to: bude to duch bohatýrské síly, nikoli agrese, ale ani jen intelektuál, který by věděl, ale neměl by sílu pomoci modrosti na světlo.

Jeho hlavní silou je bázeň Boží. Ne zájmy mocenské ani osobní, ne zájmy jedné skupiny nebo jednoho náboženství. Jeho odpověď, co je dobré a co ne, co dělat a co nikoli, nebude vedena zvykem ani prvním pohledem. Bude rozhodovat podle práva, nikoli však práva jedněch proti druhým. Bude rozhodovat podle práva Hospodinova, které je nad člověkem i nad světem. Bude rozhodovat podle zákonů života.

Kde to všechno je, ptá se dále čtenář. Prorok nekreslí jen lákavou budoucnost. Kde to je? Jednoduše: tam, kde to uvidíš. Tak, kde si nenecháš zakrýt oči tím, co se zdá na první pohled. Kde si uděláš čas a prostor, aby ses mohl rozhlédnout. Tuto naději nemusíš vyrábět a vytvářet, je dílem Božím. Ale jedno musíš: dobře se dívat.

Pak uvidíš, co bys jinak přehlédl. Uvidíš své starosti a trápení jako významné pro tebe, ale v konečném součtu velmi odlehčené. Uvidíš svůj zápas se silami zla ve světě, budou se ti zdát drobné a nevýznamné, ale v blízkosti proutku z pařezu Hospodinova uvidíš tento zápas jako významný. Své vlastní kroky, které se ti zdály nicotné, uvidíš jako důležité. Dáš si pozor, aby ti příště nohy zase nezabloudily.

A kdyby ses přece jen cítil slabý, ne, to není výhružka, ale on „bude žezlem svých úst bít zemi“. Z jeho úst vychází slovo, ale nikoli jen slovo - skupina hlásek bez významu, nýbrž slovo jako čin! Boží slovo, to je síla sama! Nepamatuješ, že slovo Hospodinovo se stává, nikoli jen zní? Věříš, že slovo Boží se nemluví, nýbrž děje? Slovo se stává tělem! (J 1,14) A když se stane slovo Hospodinovo, někdy to bolí. Budou-li při tom usmrceni svévolníci, pak nikoli smrt za trest, nýbrž bude usmrcena svévole, vůle a síla člověka, který je sám sobě mírou nejvyšší, jedinou a bezohlednou.

Advent není jen příchod radosti a veselí, ono to také něco stojí.

Nad vším pak stojí dvojí naděje. Ta první: „Jeho bedra jsou opásána spravedlností.“ (Iz 11, 5) Je-li jeho opaskem, závazkem, poutem, Boží spravedlnost, netřeba se bát. Máš-li v sobě co špatného, bude to odstraněno. Ale bylo to špatné, nebylo o co stát, nemusíš litovat. A co je spravedlivé, z práva Hospodinova, co jsi dobře pochopil a uchopil, to se z příchodem Přicházejícího neztratí.

Druhá naděje tu první doplňuje: „Jeho boky přepásá věrnost.“ Věrnost komu? Bůh je přece láska. Bůh miluje svět, stvoření a především člověka. Tak Bůh miloval svět, že poslal – proutek z vlastního kořene!

Tak člověk poznal Pána světa: ne jako sílu, jíž třeba čelit, nýbrž jako věrnou Boží lásku. Tak se láska Boží stává nadějí pro všechny, kdo znají svou vlastní nevěrnost.

A protože to jsme my všichni, je naděje Boží věrnosti naší nadějí. A můžeme se radovat. Opravdu adventně.

Amen.

Datum: 13. prosinec 2017 |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace