Bohoslužby 14. 3. 2021

Domácí bohoslužby, Třebenice 14. 3. 2021

Pozdrav

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Milí přátelé, sestry a bratři, sousedé, posluchači a čtenáři, kteří jste se tímto trochu zvláštním způsobem spojili do jedné skupiny, zdravíme vás všechny starým křesťanským pozdravem 

Milost vám a pokoj, od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Dnes je čtvrtá neděle postní, zvaná podle církevního roku „Laetare“ (čti „letáre“). Znamená to „radujte se“, postní období tak vstupuje do druhé poloviny a začínají se objevovat nadějné motivy.

Přesně před rokem, na neděli „Laetare“, bylo to 22. března minulého roku, jsme „vysílali“ tyto zvukové bohoslužby poprvé. Týden před tím jsme se již nesešli v modlitebně, a bohoslužby jsme pouze napsali a odeslali. Od neděle „laetare“ je natáčíme i s varhanními doprovody a rozesíláme mailem, na webových i facebookových stránkách, nakonec i na našem kanále youtube.

Kdo by si před rokem pomyslil, že to bude celý rok a končit to ještě nebude! Laetare – radujte se – je z čeho? O to dnes půjde.

Vstupním mottem dnes bude verš ze závěru proroctví Izaiáše:

Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí. (Iz 65,18)

Jeruzalém je tady obrazem všech, kteří od Hospodina něco očekávají. Patříme tam i my a doufáme, že budeme moci jásat.

Píseň EZ 176 Někdo mě vede za ruku

1. Někdo mě vede za ruku, / když bojím se jít tmou. / To je ten, který o mně ví, / který je na mně laskavý, / je stále nade mnou.

2. Někdo mi dává denní chléb, / že nemusím mít hlad. / To je ten, který o mně ví, / který je na mně laskavý / a chce mi pomáhat.

3. Někdo mi dává sílu též, / když už jsem unaven. / To je ten, který o mně ví, / který je na mně laskavý, / ať je noc nebo den.

4. Někdo mě vede za ruku, / proto se nechci bát. / To je ten, který o mně ví, / můj dobrý Pán Bůh laskavý, / který mě má tak rád.

Modlitba

Hospodine, Pane celého světa, Otče náš,

opět se ztišujeme před tvou tváří, doma, sami, s nejbližšími… Nikdy bychom nečekali, že nebudeme skoro rok moci do kostela. Jak dlouho ještě?

Jsme uprostřed postního období a přemýšlíme, co jsme nedělali dobře, co jsme nezvládli, kde jsme dělali chybu. A přemýšlíme, jestli i za tuhle situaci nějak můžeme.

Je dobře, když se ptáme, co neděláme dobře, kde jsme dělali chybu. A tušíme, že hlavní náš problém bývá malá naděje. Často podléháme smutku, pocitu, že je to marné, že se nic nelepší, že nerozumíme světu kolem sebe, že jsme unaveni, že nás to nebaví. Nejsme takoví vždy a všichni: čteme o spoustě krásných příkladů účinné pomoci druhým, o mnoha uzdraveních kolem nás, o obětavé práci desítek povolání, abychom všichni měli, co potřebujeme.

Ale stejně na nás občas padá smutek a skleslost.

Naštěstí postní doba pokání tu není od toho, aby nás obviňovala, ale aby nás povzbudila. Abychom si uvědomili, že pořád máme kde brát sílu i naději.

Za to děkujeme, Otče náš. Za naději, kterou pořád smíme mít. Za to, že „laetare“, „radujte se“ není jen slovo, napsané někde v Bibli, ale že to promlouvá tvůj živý hlas, tvá naděje, tvé povzbuzení.

Hospodine, Pane celého světa, otvíráme dnešní bohoslužby slovem „radujme se“ a snažíme se o to!  Amen.

Čtení z Bible:

Poutní píseň, Davidova. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. (Ž 122,1-2)

Zamyšlení (kázání)

Slyšíme-li letos na čtvrtou neděli postní „radujte se“, zní to zvláštně. Netřeba opakovat proč; jsme v situaci, v níž jsme dosud nebyli, která nás tíží a o níž nevíme, jak dlouho ještě bude trvat a s kolika a jakými ztrátami skončí.

Když pak slyšíme verš z žalmu, je to ještě podivnější. „Radujte se“ se tu vztahuje k návštěvě chrámu. Přitom my už rok, s malými výjimkami o prázdninách a před Vánocemi, nemůžeme do kostela! Zaradoval jsem se, když mi řekli „Půjdem do Hospodinova domu!“ Nikoli, nýbrž „zaradoval bych se – kdyby mi řekli.“ Ale neřekli. Nebo: „Zaraduji se, až mi řeknou!“ Určitě, ale kdy to bude?      

Žalm je nadepsaný jako „poutní píseň Davidova“, tedy píseň k cestě – právě do chrámu. Putování trvá možná jen několik hodin, ale spíš několik dnů, podle toho, z jaké dálky dotyčný David jde. Je-li to David, izraelský král, nemá to daleko a chce-li si pouť užít, musí jít pomalu, co noha nohu mine, skoro jako by šel po kolenou. Ale David, který táhne do Jeruzaléma možná jednou za rok odněkud z jihu, od Beer-šeby, nebo ze severu od Genezaretského jezera, to má hodně daleko. 

Dlouhá cesta poskytuje hodně času k přemýšlení, k sebereflexi. Dnes je známá pouť do Santiaga de Compostela, mladí i starší z celé Evropy ji jdou celé týdny a vyprávějí, jak na té cestě došli k mnoha poznáním, někdy to úplně změnilo jejich život. Vynikající jezuitský mnich, přítel mnoha evangelíků, kněz František Lízna, který zemřel v minulém týdnu, byl velký chodec a jeho pouti měly vždy tento postní, kajícný, sebepoznávací charakter.

A teď jsme tu my, třebeničtí, pražští a vůbec čeští i evropští křesťané, kteří naopak už skoro rok nemohou ani do kostela, chodit mohou nanejvýš kolem domu a po městě, chtějí dodržovat zákon a také se trochu bojí, chtějí, aby to už skončilo, a nechtějí být jako ti křiklouni, co občas na náměstích prskají své viry a hořké sliny, protože se neumějí ovládat. Našinec tak putuje často jen napříč obývákem nebo pár kroků po zahradě, možná pod Košťálov a zpět.

Když takto do chrámu putovali Židé ve starozákonní době, připomínali si svou čtyřicetiletou cestu z otroctví do svobody, tenkrát z Egypta přes poušť do země, kterou jim Adónaj slíbil. Vlastně tak trochu napodobovali tu starou legendární cestu, během níž se učili, co znamená spoléhat na Hospodina, důvěřovat mu i v takových chvílích, kdy byl hlad a žízeň a za patami rachotilo vojsko autoritářského faraóna. Židé tak sestupovali ke kořenům, z nichž povstali a z nichž svou existenci obnovují dosud.

V době žalmu byla tou cestou pouť do Jeruzaléma. Byla to pouť nepohodlná, někdy pěšky, někdy na zvířatech, většinou za úmorného horka, krajinou, kde o vodu byla nouze, často s nákladem – třeba obětních zvířat, o něž se cestou museli starat, aby zvířata došla bez poskvrny, protože jiná než bezvadná nemohla jako oběť posloužit. A cestu současně komplikují nebezpečí: nepřízeň počasí, hlad, lupiči. A také vědomí, že doma nechali celé hospodářství, střežené pouze ženami a otroky. Kdoví, co se doma může stát!

Aby jim cesta ubíhala, zpívají si poutní písně. Nejsou to jen písničky do pochodu, písně se vztahují k tomu, proč a kam putují. Jedna z těch písní je žalm 122. Začíná „Zaradoval jsem se“, latinsky „Laetare“.

Co všechno se může vybavit poutníkovi, když zazpívá „Zaradoval jsem se, když mi řekli, že půjdeme do domu Hospodinova“? Co se vybavilo poutníkovi tenkrát, jsme četli. Doplňme to o myšlenky současného poutníka!

„Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!“ Protože i když nikam nemohu, mohu své čekání na vysvobození, na vzkříšení na konci Velikonoc i na konec pandemie, přijmout jako cestu k Hospodinu. Ano, nyní putuji domácím vězením k Hospodinu. Stále se obracím k Hospodinu, prosím o porozumění i o vysvobození. Putuji zatáčkami otázek, zacházkami nejistot, občas i odbočkami strachu nebo hněvu.

Ale přitom putuji k Hospodinu! Jeho se ptám: Pane, jak dlouho ještě? Bože, co je člověk, že na něho pamatuješ? Hospodine, kde bereš tolik trpělivosti, že člověku pořád jsi nablízku? Co je na celém životě nejdůležitější, co si nemohu dovolit ztratit a co naopak ano?

Zaradoval jsem se! I když, upřímně řečeno, když mně řekli, že opět půjdeme na velikonoční pouť, uvědomil jsem si nejdřív, že jsem zase o rok starší. Rok utekl, ani jsme se nenadáli. Další rok života, kolik jich máme ještě před sebou?

Ale zaradoval jsem se přece! Protože, díky, Hospodine, přidal jsi mně ještě rok! Přidáš i další?

Zaradoval jsem se a přijal i tuto podivnou pouť do Hospodinova domu: pouť po vlastních vzpomínkách a výhledech, touhách i obavách. Ale je to cesta k tobě, Hospodine, i když se neměří na kilometry a převýšení.

Možná začínám někde v dětství: jak vzniklo, že jsem křesťan, že se modlím, a že, když to jde, chodím na bohoslužby? Mohli za to rodiče, že mě uvedli do této „old school“ víry? Jsem za to vděčný. Jako dítě a mladík jsem si toho možná tolik nevážil, jako mladice, holka plná života, jsem měla jiné starosti než chození do kostela. Ale čím jsem starší, tím víc oceňuji, co krásného, silného a nadějného mám z toho putování k Hospodinu a čím vším jsi mně ty, Hospodine, Otče můj!

Díky za to, že jsem celý život mohl vnímat tvou blízkost, ty neviditelný, neuchopitelný! Díky, že jsem ji mohl vnímat při zpěvu i v tichu modlitby, také při večeři Páně! Teď tu možnost nemáme, ale věříme, Hospodine, že nám ji vrátíš. Jak si toho budeme vážit! Jak se těším, až se zase kostely a modlitebny naplní, i ta naše na Sokolské ulici!

Takto jsem vyšel na svou duchovní pouť do Hospodinovy blízkosti. I přesto, že jsem nikam nemohl, přesto, že kostel zůstal zavřený. Jedno nepohodlí vystřídalo druhé – nemusím se nikam trmácet, ale chybí mně druzí lidé i prostředí Hospodinova domu. Ale vyšel jsem, přes všechny překážky, nepohodlí i vlastní lenost jsem vyšel.

A pak se stal zázrak. „A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.“ Jsme tady, slavnost může začít. Přestože jsme doma, posloucháme Youtube nebo čteme text, ušli jsme kus cesty k Hospodinu a poznali jsme to, co poutníci již tenkrát ze Egypta přes poušť, i ti, kteří si žalm zpívali v dobách královských nebo později:

Poznali jsme, že zatímco my jsme šli pomalu, se zatáčkami, blouděním i návraty pomalu do Hospodinova domu, Hospodin sám kráčel dlouhými, božskými kroky směrem k nám. Tak jsme svými malými krůčky ušli mnohem delší kus cesty.   

A víme, že každá chvíle strávená na této pouti, když nemáme možnost vydat se „normálně“ do kostela, každá ta minuta je požehnaná. Proto se smí i dnes ozývat „Laetare, raduj se, radujte se!“  Amen.

Píseň EZ 686 Radujte se v Pánu vždy

1. Radujte se v Pánu vždy, radujte se nyní. / Na kříži on dokonal, / aby triumf smrti vzal / pro naše dobrodiní.

2. Že nám Pán je nablízku, na paměti mějte. / V tento strastiplný čas / Kristus dává světu jas, / tak tmy se nelekejte.

3. Mírnost vaše před světem ať se nezastydí. / Skromní buďte, laska­ví, / spravedliví tak, ať ví / to záhy každý z lidí.

4. Starostmi se netrapte, Bůh je při nás stále. / Jemu služte s radostí, / předkládejte žádosti / i hlasy spojte v chvále.

5. Pokoj Boží převýší každé pomyšlení. / S jásotem pak upřímným / kráčejte vždy cestou s ním, / tou cestou ke spasení.

Oznámení

·         Bohoslužby ani ostatní setkání v týdnu se nekonají. Dojde-li ke změně, dáme vám vědět.

·         Společné online setkání starších dětí a mládeže se koná v pondělí od 15 hodin na webové stránce, kterou účastníci znají.

·         Chcete-li hovořit s farářem, prosíme, zavolejte mu nebo mu napište, kontakty najdete na řadě míst na internetu.

·         Sbírka je dnes určena pro potřeby našeho sboru. Jsme rádi, pokud na svůj sbor myslíte. V této době je možné poslat svůj dar z účtu, třebas najednou za několik nedělí. Číslo účtu u banky FIO je 2801233997 / 2010. Do zprávy pro příjemce napište „SBOR“, abychom znali přesný cíl daru.

Přímluvy + Modlitba Páně

(Autorkou modlitby je Janinka Esterlová, specialistka ochrany životního prostředí v Plzni.)

Pane,

děkujeme Ti, že i v době, kdy se nemůžeme setkávat se svými blízkými, jsi nám Ty nablízku a děláš nám společnost. Děkujeme Ti, že se na Tebe můžeme obracet se vším, co máme na srdci.

Dej, ať Tvoji přítomnost vnímáme i v neděli dopoledne, kdy místo v kostele většinou sedíme u stolu před obrazovkou. Dej, ať i přes tuto bariéru dokážeme pociťovat blízkost našich sester a bratrů. A dej prosím, ať se k sobě skutečně dokážeme chovat jako sestry a bratři a nemyslet jen na sebe, i když je to v této době plné nejistoty obzvláště těžké.

Dej, ať se všemi strachy, které se nám míhají hlavou, nespoléháme jen na Tvou spásu, ale snažíme se ji i svými činy podpořit.

Dej prosím, ať se dokážeme bavit s lidmi, kteří v této době na ostatní nějakým způsobem zanevřeli, ať se můžeme zase sblížit s těmi, kteří na dění posledního roku zaujímají zcela odlišný pohled.

Pane, dej, ať tuto dobu dokážeme prožít a ne jen přežít, ať dokážeme objevovat nové příležitosti, které nás obohatí i do všedního života.

Nejspíše jako každý den Tě i dnes prosíme o sílu do dalších dní. A v neposlední řadě také o to, abychom již brzy ve svých modlitbách mohli myslet hlavně na ty, jejichž utrpení je současnou situací mediálně překryto, ale rozhodně z tohoto světa nevymizelo.

Děkuji Ti, že jsi s námi a prosím zůstávej i nadále!

Společně se modlíme modlitbu Páně:

Otče náš,

který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší, dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Neboť tvé jest království, i moc, i sláva na věky. Amen.

Požehnání (Nu 6,24-26)

Požehnej tobě Hospodin, a ostříhej tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě. Obrať Hospodin tvář svou k tobě a dej tobě pokoj.

Píseň EZ 435 Ó Pane, jenž jsi přikázal

(Píseň pochází ze 16. století, z okruhu staré Jednoty bratrské, jejím autorem je biskup, bohoslovec a básník Jednoty, dlouholetý křivoklátský královský vězeň, bratr Jan Augusta.)

1. Ó Pane, jenž jsi přikázal / řeči své ostříhati, / Duchem v srdci našem je psal, / račiž nám pomáhati; / ke všemu nás posiluje, / všecko i nás posvěcuje, / račiž i dokonati.

2. Dej, bychom před tebou státi / mohli bez obvinění, / když přijdeš soud svůj konati / podle svých osvědčení, / a viděli tě s radostí, / slyšeli hlas tvůj s libostí: / „Ej, pojďte požehnaní!

3. Vy jste mne následovali / v druhém novém rození, / co jsem přikázal, konali, / trpíc’ pro mé učení; / již přijměte život věčný, / příbytek k slávě bezpečný / v nebeském kralování.“

 

Datum: |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace