o křtu - Štěpán Brodský

Biblické čtení: Sk 8,26-40; Text kázání: Mt 3,13-17

Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá." Tu mu již Jan nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."

Třikrát bible přímo svědčí, že byl Ježíš pokřtěn. Všechna evangelia nového zákona vyprávějí, že Ježíš a křest patří úzce k sobě. Poselství této nové smlouvy mezi člověkem a Bohem jasně dává znát, že ti, kdo se k Bohu hlásí mají přijmout křest. Je to znamení, které stojí, na lidské cestě s Bohem a něco znamená. Dá se říct, že příběhem, kdy Ježíš a křest stojí úzce vedle sebe začíná společný příběh všech čtyř novozákonních evangelií, zde evangelia nachází jakoby společnou řeč. Dva z evangelistů sice už před tím vyprávějí ne nedůležité příběhy ze života Krista v tomto světě, ale právě křtem dělají značku na jeho cestě, staví jakousi bránu, kudy se vchází a něco potvzuje. To platí nejen pro Krista, ale také pro nás, kteří jsme se ho rozhodli následovat, kteří jsme se rozhodli následovat to, co nám přišel říct a ukázat.
Kdo jsme a kam jdeme? To je věčná lidská otázka, která se v průběhu lidského bytí vynořuje v různých odstínech. Najít na ni odpověď není vůbec jednoduché. O to víc je hodnotné každé znamení, které utvrzuje, že jsme pochopili, kam nás naše nohy, mysl i srdce táhnout a co nám do života promlouvá, co nás určuje a formuje, na co se chceme spolehnout.
I Ježíš je pokřtěn a v tom příběhu je nám jasně sdělováno, s kým máme tu čest. Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil. Tohle motto, či přání (jak kdo chce) vkládá Bůh jako znamení na počátek cesty Krista světem. Toto je syn (lidský syn), ke kterému se přihlásil Bůh, a přijal ho za svého. Není to žádný tatínkův mazánek. Poslání, které Bůh na svého syna uvalil, není žádná procházka růžovým sadem, zabezpečení a protekce. Jako každý otec i Bůh je na svého syna přísný a klade na něj úkol, který by málokdo vydržel nést. (Ale to je trochu jiný příběh.) Jen na něho však nezapomínejme, aby se euforie křtu neproměnila do falešné představy absolutního a nekritického rodičovského nadržování. Přesto však slavnostnost a výjimečnost Ježíšova křtu platí a zůstává a máme si i jí všimnout, i ona pro nás něco znamená.
Navzdory tomu, a možná lépe řečeno právě kvůli tomu, jak Ježíšova cesta končí, nabývá znamení jeho křtu – na počátku jeho cesty světem – charakter znamení a určení, který máme nést i my. Jděte… křtěte je… Nechejte se pokřtít… Na odpuštění hříchů… na znamení pokání (obrácení k dobré cestě)… na znamení jeho smrti a především na znamení jeho (tedy Božího) života, který má nově žít i v nás. Vezměte na sebe toto znamení a vstupte do rodiny Boží. To je výzva křesťanského pojetí života. Ta skutečnost, nechat se pokřtít, dnes znovu nabývá v pravdě biblických rozměrů. Už je totiž dávno pryč doba, kdy byl každý v naší křesťanské evropské společnosti pokřtěn a křest patřil do života všech lidí. Dnes se mnohem více podobáme času nového zákona, kdy společenství v Ježíšově jménu žije v menšinovém postavení a zápasí o význam tohoto veledůležitého znamení na cestě víry, křtu. Znovu se setkáváme s nevědomostí lidí o tom, co to křest vůbec je. I mnozí z nás, pokřtěni coby batolata, musíme v životě zápasit o význam a pochopení křtu a to máme jednu neskutečnou výhodu, že jsme v kontaktu s prostředím, do kterého křest uvádí.
Z vlastní zkušenosti vím, že o křest dnes žádá více lidí z mimocírkevního prostředí, než z církve uvnitř. A člověk si není jist, zdá má podlehnout radosti, že lidé o křest ještě stojí, protože z rozhovoru s nimi je čím dál tím jasnější, že to pro ně znamená něco jiného, než by očekával, že by mělo. A tak mne napadá, že rozhodnutí pro křest, je jako rozhodnutí učit se cizí jazyk. Když se chcete učit, třeba svahilsky, nejdřív musíte ten jazyk někde zaslechnout, nebo alespoň zaslechnout, že tím jazykem někdo někde mluví. Pak si musíte koupit učebnici a dobré by bylo přihlásit se třeba do nějakého kurzu. To všechno je dobré, ale ještě to nestačí. Nejlepší je vyrazit mezi lidi, kteří tou řečí mluví. Je třeba se té řeči vystavovat, učit se s ní žít a přemýšlet v ní. Pak ji můžete docela dobře ovládnout a v jednom okamžiku (ještě zdaleka neumíte vše) nabudete přesvědčení, že se rozhodnutí naučit se cizí jazyk načíná naplňovat, a to je chvíle hodná pro křest. Tak se to snažím popisovat lidem, u kterých vidím nejistotu, zda u svého prvotního rozhodnutí vydrží.
Mám za to, že v tomto duchu hovoří i příběh jáhna Filipa a etiopského dvořana. Celý zaznívá poněkud ve zkratce, a člověk by málem pochopil, že křest je otázkou momentálního rozhodnutí. Veliký význam však má konec toho příběhu, který ujišťuje, že etiopský dvořan své rozhodnutí nechat se pokřtít, tedy vstoupit na tu cestu s Kristem, nesl s radostí svým životem. I k jeho křtu se přiznal Duch Boží a provázel ho. Znovu se tím potvrzuje, že křest je něčím, čím potvrzujeme nastolený směr, nikoli náhodnou a okamžitou slavnostní bez závazků.
Ptáme-li se v životě, kdo jsme a kam vlastně jdeme, je křest odpovědí v tom smyslu, že nás uvádí do prostoru, ve kterém chceme žít, podle kterého se chceme řídit, ke kterému se chceme v životě vztahovat. Díky tomu, že takový prostor najdeme a že se k němu (křtem) vědomě přihlásíme, ještě nevíme kdo jsme a jak skončí naše cesty, ale v každé pochybnosti a v každém hledání už známe rámec, který je pro nás velice důležitý. Že totiž žijeme v rodině Boží. Kde je Bůh našim otcem, který si nás vyvolil a my se k němu přiznali a to nám může poskytnou oporu a jistotu v našem váhání a pochybnostech. Smíme si to připomínat společnou řečí při bohoslužbách, učením se z jeho učebnice bible, společným slavením, které k nám promlouvá poučením a povzbuzením. 
Křtem cosi začíná, nejen v evangeliích, nejen pro Krista, ale i pro nás. Přejme si ať nám společná setkání v jeho jménu připomínají, kdo se k nám přiznal a komu důvěřujeme.

Datum: 5.12.2014 12:11 |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace