Ježíšův křest

Čtení: Sk 19, 1-7 a Gn 1, 1-2

Kázání: Mk 1,4-11
4 To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal:„Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“  5 Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu.  6 Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel.  7 A kázal:„Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.  8 Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“
9 V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn.  10 Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj.  11 A z nebe se ozval hlas:„Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Ježíšův křest

Milí přátelé, sestry a bratři
I.
Ježíš se nechal od Jana v Jordánu pokřtít. Tento křest je zvláštní událost, která moc nezapadá do obrázku, který o Ježíšovi a Janovi máme. Jan přece připravoval Ježíšovi cestu, tak jak to, že křtí on jeho? Ten křest se zcela určitě udál. První křesťané by si jej nevymysleli, zprvu se za něj dokonce trochu styděli. Jan byl totiž populárnější, než Ježíš. A podle tohoto vyprávění se zdá, že Ježíš spíše následuje Jana, než že by ho Jan pouštěl před sebe. Proto další evangelista, Matouš, vypráví, že se Jan zdráhal Ježíše pokřtít. A evangelista Jan už o křtu raději nepíše vůbec. Asi jim připadalo, že čím méně se bude o Janu Křtiteli mluvit, tím spíše se předejde nedorozumění.

Myslitelé raného křesťanství si totiž byli vědomi velkého nebezpečí, které ve vyprávění o Ježíšově křtu tkví. Mohlo by se totiž zdát, že ten Ježíš byl jenom obyčejný člověk, žid z Nazareta, který uposlechl Jana Křtitele, činil pokání a nechal se od něj pokřtít. A teprve poté, co takto učinil, se otevřela nebesa a ozval se hlas, a byl přijat za Božího syna. Nezanedbatelná část prvních křesťanů Ježíšovi takto rozumělo. Tvrdili, že Ježíš byl za Božího syna takto přijat, adoptován. Ježíš činil pokání, byl lepší, než ostatní, a proto jej Bůh vyvýšil, adoptoval za svého syna. Říkalo se jim adopcianisté.

Většina církve se však k takovému učení nepřidala. Tušila, že to není tak snadné. Takovým tvrzením bychom si Pána Boha moc stahovali na zem, aby fungoval podle našich představ. Pak by to znamenalo, že musíme být tak dobří jako Ježíš, činit pokání a být bez poskvrnky, abychom došli spásy. Ale to by byla hrůza, kdo by na to měl? To by šlo úplně proti tomu, co chtěl Ježíš, totiž, aby spása byla přístupná všem, bez podmínek. Božímu dílu bychom tak stavěli hráze, byť by se řeči o hříchu a pokání zdály zajisté velice zbožné.

Proto převážil názor, že Ježíš byl Božím synem ne od křtu dále, ale od samého počátku. Byl jím od svého narození (Mt 1-2; Lk 1-2), dokonce od samotného stvoření světa se s ním počítalo (J 1). Proto se začaly slavit vánoce jako svátky Ježíšova narození. Proto je slavíme dodnes. Chceme přitakat přesvědčení, že Ježíš byl od samého počátku Božím synem. Přidáváme se k těm, kdo v něm viděli objektivní Boží událost, která dává smysl vývoje a existence celého světa, celého vesmíru. Co se zjevilo v Ježíši, ukazuje ke smyslu života.
 
II.
Jestliže byl Božím synem od samého počátku, proč potřeboval pokřtít, a ještě k tomu od Jana? Nebyl tedy nakonec zbytečný?

V tom právě tkví onen rozdíl mezi těmi, kdo v Ježíši vidí Božího syna odvěkého a kdo adoptovaného. Že Ježíš přišel a nechal se Janem pokřtít, neznamená, že byl hříšníkem, který byl omilostněn a proto byl vyvýšen do stavu Božího syna. Ježíš se nechal pokřtít, aby se jako Boží syn ztotožnil s hříšníky, aby se jim postavil po bok. Aby se v tom lidském taky vykoupal.
Božím syn přišel, aby se ponížil a přijal úděl obyčejného člověka.

Při křtu nejde o to, že jsou Ježíšovi odpuštěny hříchy, vždyť žádné nemá. Jde o to, že Ježíš bere na sebe úděl hříšného člověka. Ježíš není člověk, který byl vyvýšen do stavu Božího syna, je Božím synem, který sestoupil a stal se člověkem. To vyjadřují vánoce, že se narodil z ženy, že je člověkem se vším všudy (Jak to hezky nakreslila Karolína). Ale až křest jej staví po bok hříšníků, po bok lidí, kteří se ocitli daleko od Boha, odstrčení v kalu a špíně, jež se usazují v lidském srdci.

III.
Možná jste někdy někdo z vás byl na zájezdu ve svaté zemi a byli jste u řeky Jordánu. Pak víte, že Jordán není žádná horská bystřina, ale nepříliš hluboký kalný potok, místy bychom řekli přímo strouha. A do této strouhy Ježíš leze.

Jen si to představme. Ježíš sestupuje do kalné vody Jordánu. Sestupuje do toho kalu a bince, které lidstvu ulpívá na rukou i na srdcích. Ven vyjde určitě špinavější, než vcházel dovnitř. Ale zároveň má hlavu vztyčenou k nebesům, je Božím synem a ví, že při něm stojí vyšší moc. Nohy stojí v  kalné voda, ale oči a uši jsou namířeny vzhůru. A Ježíš viděl a slyšel.

Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj.  A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ (v.10-11)

Ježíš viděl a slyšel. A my jsme přizváni k tomuto tajemnému představení. Děje se tu něco velice zvláštního na nejvyšších místech, rozhovor uvnitř Svaté trojice, mezi Otcem, Synem a Duchem. Syn stojí v kalné vodě, Otec mluví a Duch zlehka jako holubice sestupuje. Boží syn se nechal vymáchat v kalu hříšného lidstva. Ale jeho Otce jej mu je nablízku. V Jeho životě bude u kormidla tajemná Boží moc, které říkáme Duch Svatý.

Okolostojící to ještě netuší, ale my jsme pozváni, abychom nahlédli do Božího tajemství. Boží duch sestupuje lehce na Ježíše. A to tajemství můžeme sledovat dál, až Ježíš bude učit a uzdravovat, až bude čeřit stojaté vody v náboženské obci, až jej zatknou, až jej ukřižují, až jej pohřbí a až se za ním uzavře hladina, bude to ještě Boží Duch, který se bude vznášet nad vodami (Gn 1,2). Bude to tajemný Boží duch, jenž přijde ke slovu třetího dne. Bude to Boží duch, který vstoupí do srdcí učedníků (Sk 2), do křesťanů v Efezu (Sk 19) a všude jinde.

IV.
Nečekejme tedy, že Bůh vstoupí do našeho života, teprve až budeme očištěni a budeme bez hříchu, teprve až člověk dosáhne dokonalosti a harmonie. Bůh vstoupí do života právě v jeho kalných a slabých chvílích, na které vůbec nejsme pyšní a za které se stydíme.

Zde však číhá nebezpečí, že si spásu zmechanizujeme. Nejprve pokání, nejprve čistota, potom nás Pán Bůh k sobě přijme. Je nebezpečí, že zapomeneme, že nejsme dokonalí, a budeme se tak tedy alespoň tvářit. Nahodíme fasádu že jsme bez poskvrnky, čistí, dokonalí, a tedy lepší, než druzí. Tak bychom se ale s Božím synem úplně minuli. A mimochodem, to lidem vadí na křesťanech nejvíce, když se dělají lepšími. Když máme nos nahoru tak, že ani nevidíme, že to máslo na hlavě už nám padá za límec.

Ježíš však byl Božím synem od počátku. A to znamená, že v jeho životě od počátku jedná vyšší moc, než jen moc lidská. Nechal se pokřtít, aby sestoupil a postavil se po bok hříšníků. On se nevydělil ale vlezl s ostatními do stejné vody. Taky se v tom nechal vykoupat. A sestoupil na něj Duch zlehka jako holubice.

Spolehněme se, že k nám bude tajemná Boží moc přicházet jako milosrdná a pozdvihující síla lehce jako holubice. Přijměme vedle sebe Božího syna, který moc dobře zná, jak to v životě chodí. Nohama v kalné vodě, s hlavou v oblacích.
Amen

Písně:
441 Svatá doba, Páně den
S 278 / 675 Přijď již, přijď Duchu stvořiteli
635 Tvá pane láska
379 Stvoř srdce čisté, bože, mi
685 I když se rozcházíme

Filip Ženatý

 

Datum: 24.01.2015 08:37 |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace