Kázání: O správné bohoslužbě

J 2,13-22

13 ¶ Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma.  14 V chrámu našel prodavaèe dobytka, ovcí a holubù i penìzomìnce, jak sedí za stoly.  15 Udìlal si z provazù biè a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, smìnárníkùm rozházel mince, stoly zpøevracel  16 a prodavaèùm holubù poruèil:„Pryè s tím odtud! Nedìlejte z domu mého Otce tržištì!“  17 Jeho uèedníci si vzpomnìli, že je psáno:‚Horlivost pro tvùj dùm mne stráví.‘  18 Židé mu øekli:„Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš èinit?“  19 Ježíš jim odpovìdìl:„Zboøte tento chrám, a ve tøech dnech jej postavím.“  20 Tu øekli Židé:„Ètyøicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve tøech dnech?“  21 On však mluvil o chrámu svého tìla.  22 Když byl pak vzkøíšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho uèedníci, že to øíkal, a uvìøili Písmu i slovu, které Ježíš povìdìl. 

O správné bohoslužbě

Milí přátelé sestry a bratři,

I.
Jak má vypadat správná bohoslužba? Jak má člověk správně sloužit Bohu? Určitě bychom mohli říct, že správné je chodit v neděli na bohoslužby, účastnit se života sboru a přidat ruku k dílu, kde je to potřeba. A měli bychom pravdu, to jsou důležité věci. Ale pokud půjdeme více do hloubky, narazíme na otázku, v čem tkví, že se takto scházíme? Na jakých základech spočívá správná Boho-služba?

Když se podíváme, jak vypadala bohoslužba v Izraeli, zjistíme, že něco dodnes přetrvalo, a něco ne. Věřící v Jeruzalémě tehdy chodili do chrámu ke společným modlitbám. Tomu rozumíme, to máme podobně. Moc ale už nechápeme, že se Bohu přinášely oběti. Lidé vzali zvíře podle předpisu, kněz je slavnostně zařízl, položil na oheň a obrátil je v libou oběť Hospodinu. Z dnešního pohledu nám to připadá barbarské, krvavé a odporné. Moc už nerozumíme, proč byly tehdy oběti pro lidi důležité, co jim to dávalo.

Stejně tak ovšem nevidíme například do starověkých sporů o Kristovo božství či do sporů v učení o večeři páně ve středověku, které tehdy rozdělovaly evropské křesťanstvo. A stejně tak ti, kdo přijdou po nás, nebudou již rozumět sporům, v nichž se nemůžeme shodnout my dnes.

Jistě, nemusíme všemu rozumět. Oběti se v Jeruzalémském chrámu prostě konaly a něco tehdejším věřícím zajisté přinášely. Avšak už tehdy se našli lidé, kterým vrtalo hlavou, zda mají takové zvířecí oběti nějaký význam, zda se takové oběti Bohu líbí, zda správná bohoslužba věřícího člověka má vypadat opravdu takto. U Izajáše čteme:

„K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů.“ (Iz 1,11)

Proroci, jako právě Izajáš nebo Jeremiáš, kterého jsme slyšeli v prvním čtení, chrámovou bohoslužbu kritizovali. Už se totiž úplně vychýlila ze svého základu.

A v době Ježíšově se pak z chrámu stávalo už pomalu tržiště s obětním materiálem. Vlastně už nešlo ani tak o pána Boha, ale spíše o všechny ty věci okolo. To se může stát i nám, že se nám bohoslužba vychýlí ze základu. Může se nám z ní vytratit pán Bůh a zůstanou jen věci okolo. Cožpak v neděli nejdeme do kostela, abychom se viděli s přáteli, abychom si poslechli zajímavé kázání, abychom si zazpívali písně či vypili kafe?

Jistě, to vše do našich bohoslužeb patří a je fajn když se všechno povede, když se v kostele vidíme s přáteli, když nás kázání osloví a baví nás zpívat. Avšak nedělní bohoslužby by měly být bohoslužbami i bez toho. Kdo by nezvažoval svou účast na nedělních bohoslužbách, kdyby věděl, že do kostela nepřijde nikdo z přátel, že zase káže ten farář, co má blbý kázání, že zase budou neznámé písničky bez doprovodu a že na posezení u kafe zase budu muset ostatní přemlouvat.

Ovšem i takové nedělní bohoslužby, byť bych z nich neměl takovou radost, mají smysl. Jde přeci o to, proč se k nim scházíme, kvůli komu to děláme, zda kvůli sobě nebo kvůli pánu Bohu.
No kvůli pánu Bohu, abych mu věrně sloužil, ale také kvůli sobě, abych načerpal od pána Boha duchovní posilu. Moment, tak kdo tady vlastně komu slouží? Já pánu Bohu nebo on mně?

No, vlastně obojí. Na bohoslužby nás zve Boží syn. Jeho vzkříšené tělo se stalo novým duchovním chrámem, ve kterém se scházíme, sdílíme a které nás proměňuje. Správná bohoslužba tedy nezačíná u lidí, ale u pána Boha. Nejprve se on sklání k nám a slouží nám, abychom pak my se mohli sklonit před ním a mohli sloužit jemu.


II.
V Jeruzalémě se už bohoslužba vychýlila ze svého základu. O provoz okolo šlo více, než o pána Boha.Podobně jako proroci nešetřil chrámovou praxi ani Ježíš. Vyhnal z chrámu ty, kdo v něm provozovali svůj byznys, prodavače obětních zvířat, býčků, ovcí a holubů, a taky směnárníky. Dokonce si z provázků spletl karabáč a spustil pěkný povyk, mince rozházel a stoly zpřevracel.

Jasně tím dal najevo, takhle tedy ne, přátelé. Takto správná bohoslužba rozhodně vypadat nemá. Zbytnělý chrámový provoz tehdy úplně vypudil základní smysl bohoslužby. Sloužíme totiž Bohu, protože on se snížil, aby sloužil nám. Naše služba jemu je odpovědí na jeho službu nám. A proto všechen balast, který brání správné bohoslužbě, musí pryč.
Ježíš svým horlivým jednáním dal svým souvěrcům jasně najevo, že bohoslužba v chrámu či v kostele je na nic, pokud se nebudeme snažit sloužit Bohu i ve svém osobním životě. Přinášení zvířecích obětí je na nic, pokud na oltář Hospodinu nepřineseme nejprve své ego a nezměníme své smýšlení a jednání.

Hospodinův chrám s oběťmi tehdy, stejně jako nedělní bohoslužby se slovem a svátostmi dnes, jsou falešné, pokud nejsem ochoten se nechat vyrušit z klidu, vzdát utvrzeného pohledu sám na sebe a připustit změnu. I naše nedělní bohoslužby by byly jen vyprázdněným kultem, pokud bychom nebyli ochotni přezkoumat jak vypadá naše osobní, vnitřní boho-služba, bohoslužba srdce.

Ježíš vymetl nános z tehdejší bohoslužby. Jaký balast se nabalil na naši dnešní, vnitřní bohoslužbu, který bychom měli vymést?

Je třeba vymést všechny věci, které jsem udělal špatně a které bych radši před lidmi i před Bohem na světlo nevytahoval. Je třeba narovnat pokřivené vztahy, které jsem vlastní vinou pokřivil. Je třeba se omluvit těm, kterým jsem ublížil, přestože jsem nechtěl. Je třeba poprosit o odpuštění ty, které jsem vlastním přičiněním odehnal od Pána Boha, od církve a od sboru. Je třeba odpustit sám sobě, že jsem slabý a kam vlezu, tam to pokazím. Je třeba zkoumat nános, který rozežírá srdce a brání ve správné vnitřní bohoslužbě, brání v důvěře pánu Bohu.

Jaká je tedy správná bohoslužba? Ježíš řekl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím“ (J 2,19). Ježíše zabili a on byl třetího dne vzkříšen. Jeho tělo bylo zbouráno, ale po třech dnech bylo znovu postaveno. Vzkříšené, nepomíjitelné, duchovní tělo se stává útočištěm všem, kdo chtějí Bohu správně sloužit, a zjišťují, že kvůli balastu ve svém nitru na to nemají. Taková je pravá bohoslužba, jíž pán Bůh slouží nám. Nabízí své duchovní tělo.

A jak tedy máme správně sloužit Bohu my? Máme se snažit o novou Bohoslužbu, aby se nám nevychýlila ze svého základu. Tím základem je Kristovo Boží tělo, jež se pro nás stalo novým chrámem, novým místem pro setkání s Bohem, místem pro novou Boho-službu. Na tomto základě, a ne jiném, spočívá pravá bohoslužba.

On se pro nás obětoval, obětujme i my něco ze sebe pro společnou práci. Jedině v něm má smysl naše služba Bohu v osobním životě, ve sboru i chození v neděli do kostela.

A kdo ví, třeba se v kostele spřátelím s někým novým, třeba ten farář bude mít dobrý kázání, které mě chytne a budou se zpívat dobrý písničky a uzpíváme je i bez doprovodu. Třeba si v sobě udělám konečně pořádek a nechám se oslovit a pozvat ke společnému stolu. Třeba si mě pán Bůh změní, abych mu lépe sloužil a třeba to ocení i mé okolí.
Amen

Písně:

1. Ž 19 Bože náš slávu tvou
2. Třebenice: S 398 Zní zní zní / Lovosice: 607 Bůh je náš pán a král
3. 693 Ježíš hříšné přijímá
4. 633 Před trůnem, kam modlitba má pozvedá se
5. 582 Toužíme v lásce žíti stále

 

Kazatel: Filip Ženatý

 

Datum: 17.03.2015 10:54 |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace