Kázání Jakuba Orta: Potkat Boha jako Jákob

Genesis 28, 10 - 17

10 Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. 11 Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. 12 Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. 13 Nad ním stojí Hospodin a praví:„Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. 14 Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny čeledi země. 15 Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ 16 Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal:„Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ 17 Bál se a řekl:„Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“

 

Potkat Boha jako Jákob

/úvod/

Země je propojená s nebem. Stojí na ní žebřík, který se dotýká oblaků a nahoru a dolů se po něm pohybují andělé – poslové, kteří dělají prostředníky mezi Bohem a člověkem. A nahoře, nad žebříkem, se ozývá Hospodinův hlas: „Jsem tu a jsem s tebou. Budu s tebou i dál. Budu tě chránit ať půjdeš kamkoli a pomůžu ti zase dojít tam, kam patříš.“

To, co se Jákobovi zdálo, nebyl obyčejný sen. To se do všednosti prolomilo něco nevšedního, obyčejné události se ukázaly v novém světle. Lidské smysly mohly pocítit kus toho nejposlednějšího smyslu, který přesahuje i naše nejodvážnější představy a zároveň se týká i našich nejvnitřnějších pocitů a myšlenek.

„To je nebeská brána,“ pomyslel si Jákob. Vždyť se mu tady také otevřela nová zkušenost. Uviděl a uslyšel, že svět je víc než jen jeho trápení a touhy, že v něm není sám a může počítat s Bohem, který ho neopouští a který dohlédne dál než Jákobovy unavené oči. Uviděl a uslyšel, že může věřit v cíl své cesty i když ho sám ještě nezná.

 

/naše otazníky/

Mnozí z nás znají ty příběhy o Božím zaslíbení docela dobře. Hospodin nezapomíná, pomáhá člověku, vstupuje do jeho příběhu a znovu promlouvá. Tak to bylo s Abrahamem i s Izákem, nyní s Jákobem a později zase s lidem Izraele, který putoval ven z egyptského otroctví. Nakonec jsme to slyšeli i ve známem 23 žalmu v prvním čtení: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, udržuje mě naživu a pro své jméno mě vede stezkou spravedlnosti.“

Kde a jak ale můžeme zakusit, že se Boží jednání týká i nás? Kde a jak uvidět, že brána do nebes někde je a že vůbec někam vede? Kde a jak můžeme uslyšet sami Boží hlas, který promlouvá do našeho životního příběhu?

Bible není tratí, která by nás dovedl bez odboček rovnou k Bohu nebo by nám zajistil Boží přítomnost s jistotou automatu. Nabízí nám ale pečlivě usazenou, roztříděnou a do mnoha situací aktualizovanou lidskou zkušenost s Bohem. Biblické texty snesou otázky po Bohu ve všech možných podobách a ze všech různých situací. A my se dnes můžeme ptát Jákoba. Jákobe, kde a jak je možné se setkat s Hospodinem?

 

/Jákobe, kde?/

Slyšíš Jákobe? Kde je to místo, ta země, odkud rostou žebříky až do nebes a nahoru a dolů po nich běhají andělé? Kam máme jít, abychom se tam mohli setkat s Bohem?

Může nám na tuto otázku dát Jákob odpovědět? Zeměpis Jákobova příběhu je pozoruhodný a různá místa v něm hrají zásadní roli. Jákob si vylhal a vypodváděl požehnání, ke kterému patří právě příslib zaslíbené země. Příslib místa, které Bůh přislíbil už Abrahamovi, místa, kde může být člověk doma, kde může žít svobodně sám se sebou, s druhými i s Bohem. Právě z tohoto místa ale Jákob musel utéct, hned jak požehnání získal. Rozzuřil svého bratra a ranil otce, když z něj podvodem vymámil požehnání a teď opustit svou rodinu i z místo, které patří k Božímu zaslíbení. To je opravdu paradoxní situace, skoro jako by to byl drsný sarkastický vtip biblického vypravěče.

Jákobův sen se odehrává v Lúz, na hranicích zaslíbené země, kterou Jákob musí opustit. Je to místo ne-místo, je tu jen pár kamenů, které si Jákob dává pod hlavu, když vidí, že dál už nedojde. Je to jen náhodná zastávka na cestě, která nemá vést sem, ale až do Cháran.

Musí to tak být vždycky? Je to nějaké nutné pravidlo, že Hospodina, o kterém slýchal doma odmalička, dokáže Jákob uvidět a uslyšet až ve chvíli, kdy odchází z domova do ciziny? Nevím, jestli je to pravidlo, ale je to častý případ. Rozhodně v Bibli a podle mě i v dnešním světě.

Na útěku, na cestě do neznáma, na prázdném a pustém místě najednou Jákob slyší znovu slova o domově. „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země.“ Až když domov ztratí, začne pomalu chápat a vidět z nové perspektivy, co vlastně slovo domov znamená.

Teprve, když vykročí z domova, zjistí, že v jeho životě jde o víc než o hloupou soutěž, kdo bude první, lepší a oblíbenější u rodičů. Až když ztratí všechno, co je mu blízké, zjišťuje, že v celé téhle hře není sám. Že do ní promlouvá Bůh a že s jeho hlasem se v jeho životě ocitá zase pevná půda pod nohama. Z pustého ne-místa mimo domov se stává klíčové místo Jákobova příběhu.

Jak je to tedy s naší otázkou, Jákobe?

Žádná jednoduchá odpověď a žádný jednoduchý recept na takové otázky nefunguje. To už si Jákob zakusil sám na sobě. Ale jeho příběh může být ujištěním a útěchou pro všechny uprchlíky,vyhnance a bezdomovce, pro všechny, kteří ztrácí své místo v životě z dohledu. Pro všechny, kteří musí opouštět staré a nové ještě nevidí, pro ty kteří pro samé běhání tam a zpět nevědí, kam patří. Právě na cestě, na místech neznámých a pustých může člověk zahlédnout pootevřenou nebeskou bránu a v ní záblesk opravdového domova. Pro ty, kteří sedí na místě a mají pocit, že Boha můžou ztotožnit se svými představami, svou kulturou a svým malým světem, je to zase výzva. Výzva udělat krok ven nebo alespoň být citlivý k těm, kteří ten krok ven z jejich světa mohli nebo museli udělat. Možná se z jejich příběhů dozvědí něco důležitého i o sobě samých. Možná v nich lze zaslechnout hlas nebo najít žebřík.

 

/Jákobe, jak?/

Jákobe, jak jsi to provedl, zní naše druhá otázka. Čím sis to vysloužil, že Hospodin zrovna tebe navštívil ve snu? Co jsi proto udělal? Slyšíš Jákobe? Dokážeš nám odpovědět?

Ptát se takhle Jákoba zrovna v téhle chvíli, to je docela provokace. Vždyť když pokládal hlavu na kámen, měl ji ještě plnou bolesti a trápení posledních dní. Trik, kterým se dostal k požehnání mu sice vyšel, ale vítězství mu pěkně zhořklo. Dostal, co chtěl a když zjistil, co všechno tím ztratil, už bylo pozdě to napravovat. Když se Jákob ohlíží před spaním na události posledních dní, napadá ho především, že všechno zkazil.

Kdo zná předchozí kapitoly Jákobova příběhu, těžko by mu to vyvracel. A někdo by mohl mít dokonce chuť se mu škodolibě posmívat nebo přijít se zdviženým ukazovákem a poučovat ho, proč tak špatně dopadl. „Vidíš, vidíš... Každá podlost a lež se ti vymstí. To máš z toho, že jsi myslel jenom na sebe. To máš z toho, že jsi porušoval pravidla a bral sis, co ti nepatří.“ Jenže k Jákobovi v tu chvíli promluvil jenom Bůh a ten mluvil jinak. Nepoučoval ho, netrestal ho a dokonce ani nepřevzal nad jeho příběhem kontrolu a vedení. Především mu slíbil, že s ním bude dál, ať už to Jákob potáhne jakkoli a kudykoli

Bůh nezachraňuje člověka tak, že by mu vzal svobodu. Jákob se vzepřel zavedeným pořádkům, překročil společenské a náboženské normy a ukradl si požehnání pro prvorozeného. Jákobovi se to vymstilo, jak už to tak bývá, když se člověk vydá po nezvyklých cestách. Ale nebyl to Bůh, který ho potrestal. Bůh vzal dokonce jeho rozhodnutí na vědomí, nic neopravoval, nestornoval, dal Jákobovi na vědomí, že je s ním.

Jákob je jedna z největších biblických postav lidské svobody. Je tím provokativní a inspirativní. Mohl by být odstrašujícím příkladem, ale stává se nakonec výzvou. Žij. Neboj se hledat ve světě svoje místo i když to třeba neodpovídá představám druhých. Neboj se bojovat o svůj život i když riskuješ selhání. I v selhání můžeš objevit něco důležitého.

V protestantské tradici je někdy zakořeněná představa, že cokoli člověk udělá z vlastní iniciativy musí dopadnout špatně, protože člověk je hříšník. Když člověk bojuje za sebe a svá práva, je to pyšný egoismus. Pokud chce člověk něco dělat, má to prý dělat jen ve jménu Božím.

Je na tom kus pravdy. Příběh o Jákobovy vidí také člověka realisticky se všemi jeho temnými stránkami a neúspěchy, ale přesto se zde Jákobova akce nezatracuje. Naopak. V Jákobově příběhu jde o boj člověka, o lidské touhy a chyby, statečnost a útěky. Bůh Hospodin nepřepsal a neopravil příběh člověka Jákoba, který si Boží přítomnost vylhal a vypodváděl. Zapojil se do něj a spolu s Jákobem v něm pokračoval dál, tak jako si ho Jákob rozehrál.

Jako Hospodin udělal z ne-místa místo, tak ještě udělá z podvodníčka Jákoba bojovníka Izraele, ale nebude to zadarmo a i Jákob se bude muset snažit. Jákob se posune dál, ale bude to pořád člověk plný konfliktů a rozporů, který se bude bojovat s lidmi a nakonec i s Bohem. Ale budou to plodné a smysluplné boje a konflikty, které Jákoba povedou nakonec až k opravdovému smíření. To už ale předbíhám do dalších kapitol...

 

/závěr/

Na hranicích mezi nebem a zemí se objevuje žebřík skrze který může člověk zakusit Boží přítomnost. Na hranici mezi snem a bděním se ozývá hlas ujištění, který povzbuzuje a nabízí orientaci. Na hranici lidských sil člověk zakouší, že ve světě působí i jiná moc, než ta jeho. Na hranici domova člověk zjišťuje, že domov není samozřejmost, ale zaslíbený dar, který vyhlížíme a který hledáme.

Ve všech škvírách, přechodech a hranicích, se kterými se potýkáme ve všedním dni i při velkých životních rozhodnutích, se objevují průrvy a prostory. Ty mohou působit děsivě, mohou vyvolávat strach a nejistotu, mohou způsobovat bolest. I zde ale působí Boží moc a právě odtud může problesknout nové světlo na náš život. Pak možná řekneme v nečekanou chvíli jako Jákob: „Vskutku je tady Hospodin a já jsem to nevěděl.“

Amen

Písně: 161, 642, 198, 621, 629

Kazatel: Jakub Ort

Datum: 17.03.2015 14:21 |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace