Obětované zrnko

Čtení: Jr 31, 31-34

Kázání:
J 12, 20-26

20 Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. 21 Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho:„Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ 22 Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. 23 Ježíš jim odpověděl:„Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. 24 Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. 25 Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. 26 Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“


Obětované zrnko

Milí přátelé, sestry a bratři,
1.
Filip běžel za Ondřejem. „Ondřeji, jsou tu nějací lidé a chtějí vidět Ježíše. Jsou z velké dálky, mluví řecky a říkají mi Pane.“ Ti dva se chvíli radili a řekl bych, že z toho měli radost. Tak už se pověst o Ježíšovi dostala až za hranice svaté země. Dějí se kolem něj skutečně divy. A oni, učedníci, se mohou vyhřívat v odlesku slávy svého mistra. Oni mohou sloužit jako průvodci k Ježíšovi. Oni, učedníci, mohou zasít semínko evangelia do připravené úrodné půdy. Skvělé.

Do Jeruzaléma tehdy přišli na velikonoční svátky i Řekové. Prý se jednalo o pohany, sympatizanty, kteří uvěřili v Boha Izraele, ale nepřestoupili k židovství se vším všudy. Nebyli obřezáni a nemuseli zachovávat židovský zákon v celé jeho šíři. Někdy se jim také říká řeckým slovem proselyté. V první církvi, po Ježíšově vzkříšení, pak byli právě tito proselyté většinou první, kdo lačně přijímal evangelium. Mohli díky Kristu věřit v Boha a být počítáni do Božího lidu i bez náročného procesu židovské konverze.

A tito sympatizanti se ptali učedníka Filipa: Pane, rádi bychom viděli Ježíše. Kéž by se tak někdo takto zeptal dnes: Rád bych viděl Ježíše. Kéž by dnes přišli nějací novodobí proselyté.
Možná bych také jako učedník Filip letěl za někým známým ze sboru, abych se podělil o tu radost i o tu odpovědnost.

Jenomže se zdá, že dnes nejsou žádní oslovitelní sympatizanti s křesťanskou vírou. Vypadá to dokonce, že Ježíše už nechce nikdo ani vidět. O semínko evangelia nikdo nestojí. A my, místo, abychom měli důvod se radovat, že můžeme k Ježíšovi ukazovat cestu, spíše máme obavu vůbec se k němu přiznávat před lidmi i před svými přáteli. Čím je nás méně, tím je to těžší.

Kéž by nás tak bylo více, kéž bychom měli ve svých řadách někoho se zvučným jménem, nějakého Halíka nebo Váchu. Kéž by se o nás mluvilo i ve společnosti. Pak by se davy sympatizantů určitě jen hrnuly, nemuseli bychom se zdráhat ke Kristu přiznávat. Byli bychom privilegovaní učedníci a ukazovat cestu k němu by byla hračka.


Jenomže když takto Filip s Ondřejem přišli plni radosti k Ježíšovi, vzal jim dočista vítr z plachet.

Zasévat semínko evangelia? Semínko nejprve musí zemřít, aby vydalo užitek.

Být slavní a mít ve společnosti zvučné jméno? Kdo lpí na sobě, na svém životě, ztratí jej. Jen ten, kdo na něm nelpí, ten jej získá.

Být průvodce, který chodí zájemcům ukazovat Ježíše? Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje. Ježíš tu není ke koukání, ale k následování.


2.
Ze začátku mohlo Filipovi s Ondřejem připadat, že si Ježíš také myslí, že bude slavný. Nejdřív řekl: Přišla hodina, aby byl syn člověka oslaven. Ale pak zůstali jako opaření, protože začal mluvit o své smrti. Proč by pro nějaké poutníky mělo být důležité, jak Ježíš zemře? Co na tom záleží? Jenomže v tom je právě to tajemství. Všechno záleží na tom, co znamená skonání Božího syna. Znamená konec i začátek? Smrt nebo život? Zatracení nebo oslavení ? Znamená pro poutníky vstupenku na podívanou nebo pozvání k následování?

Nyní se podívejme blíže na ty tři výroky, které Ježíš učedníkům pověděl, a které nám to mají osvětlit.

a)
První výrok je obrazem a mluví o obilném zrnku. Když má vyrůst obilí, semínko musí takříkajíc zemřít. Jedině, když přestane být semínkem, může z něj vyrůst obilí s bohatým klasem. Těžko můžete mít v dlani semínko a zároveň úrodu z něj. Buď jedno nebo druhé. Semínko je potřeba obětovat pro úrodu. Tomu je docela rozumět. Hůř je rozumět tomu, že Ježíš k takovému semínku přirovnává sám sebe. Sám se obětoval pro druhé, aby mohl vydat plody a užitek. Jeho smrt zvláštním a těžko pochopitelným způsobem umožnila druhým rovný život před Bohem, život s dobrým výhledem do budoucnosti. Smrt jednoho člověka otevřela věčný život pro mnohé.

Oběť patří v Božích očích k základnímu postoji člověka. Příklady různých druhů obětí pro druhé máme kolem sebe. Rodiče se obětují pro své děti. Maminky často dětem obětují svou kariéru. Dospělé děti se pak obětují, aby se mohly starat o své stárnoucí rodiče. A příkladů ze života bychom každý ze své zkušenosti mohli najít více.

Ještě o něco obtížnější přijmout oběť druhého. Nemálo stárnoucích rodičů raději jde do domova důchodců, aby nebyli nikomu na obtíž. Nemálo dětí ani nikdy nenapadne, jaké oběti rodiče přinesly pro jejich dobrý vývoj.

Ježíšova smrt, o které mluvíme jako o oběti, poukazuje právě na to, jak důležité je se pro druhého obětovat. A co víc, z oběti pro druhého činí přímo základ života. Bez toho, aniž bych obětoval pro druhé kus ze sebe, není možné žít dobře s lidmi i dobře před Bohem. A také je možné přijmout, když se někdo obětuje pro mne. Protože Boží syn se obětoval pro všechny, i pro mě.

b)
Druhý výrok také známe. Kdo miluje svůj život, ztratí jej, kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný (v 25). To jsou silná slova, která v dějinách přivedla nejednoho muže či ženu do služby v klášteře. Nemusíme však hned balit kufry. Je to podobné jako s obilným zrnkem. Budeme-li na něm lpět a nepustíme-li jej z dlaně, nemůže z něj nic vyrůst. Budeme-li lpět na svém životě, své kariéře, svém egu, a nebudeme ochotni jej pustit ze své dlaně, nemůže nic dobrého z našeho života vzejít. Naopak jen ten, pro koho nemá život nejzazší hodnotu, ten jej získá, ten získá dobrý život před Bohem.

Vzdát se svého života, to bylo Ježíšovo krédo. Nelpěl na svém životě (srov. Fp 2, 6). Vydáme-li se s ním na stejnou životní cestu, budeme mít podíl na jeho osudu ve smrti i v životě. Kdo takto prožívá svou životní cestu, je s Ježíšem spojen natolik, že prostě bude tam, kde je Ježíš. Myslím, že nejlépe zakoušíme toto spojení při Večeři Páně. Připomínáme si Ježíšovu oběť, jíme obětované obilné zrnko, a zakoušíme jeho plody, zakoušíme, že jsme součástí nějakého většího života, než je ten náš. Při Večeři páně jsme zkrátka tam, kde je Ježíš.

Nemusíme proto být pupek světa. Nemusíme být slavná církev se zvučným jménem zaštítěná zajímavými lidmi, kteří se objevují v médiích. Nic takového nám nepomůže, nebudeme-li následovat Krista včetně toho, jak důležité a základní je v jeho případě obětovat se pro druhé. Stačí málo. Ve svém okolí, v rodině, v práci. Z každého člověka, který ze sebe něco obětuje pro druhé, má pán Bůh nevýslovnou radost.


c)
Aby to celé bylo o něco jasnější učedníkům, Filipovi a Ondřejovi, i nám, řekl Ježíš ještě třetí výrok:
Kdo mně chce sloužit, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce (v. 26).

Řečtí poutníci chtěli vidět Ježíše. Bylo by hezké ocitnout se v situaci jako Filip a Ondřej, a moci přivést zájemce ke Kristu. Bylo by to krásné, ale zdá se, že sám mistr se bez toho klidně obejde. Ježíš tu není ke koukání, ale k následování. Nikdo nezjistí, co znamená věčný život před Bohem, když bude koukat a pozorovat, ale když se vydá za Ježíšem a bude jej následovat.

3.
Co asi dělali Filip s Ondřejem potom, když jim Ježíš pověděl takové věci? Možná spěchali zpátky k poutníkům, aby jim sdělili, co jim řekl Ježíš. „Ondřeji, jak jim ale řekneme tolik věcí, aby to pochopili?“ „Nevím, začal bych asi tím semínkem. To snad pochopí každý. A pak bych je pozval k nám a dal bych jim najíst, nebo bych jim pomohl, jak budou potřebovat. Něco bych pro ně rád udělal. Třeba pak společně okusíme kus z toho, co říkal Ježíš, kousek věčného života.“

Amen

 

Písně:

1. 441 Svatá doba, Páně den
2. Třebenice: S 297 Balada Velkopáteční / Lovosice: 618 Modré nebe, slunce zář
3. 662 Do země se skrývá zrnko pohřbené
4. 426 Tvá pane Kriste věc to jest
5. 419 Mocný Bože při Kristovu

Kazatel: Filip Ženatý

Datum: 22.03.2015 18:20 |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace