Novoroční křesťanské poselství - nebojte se!

Nejkrásnější větu z celé Bible najdeme v Českém ekumenickém překladu třicetkrát ve Starém zákoně, desetkrát v Apokryfech a dvanáctkrát v Novém zákoně: „Nebojte se!“

Jako by Bible znala naše novoroční myšlenky! Přestože Nový rok není církevní svátek a slouží pouze k periodizaci času, přijali jsme jej jako dobu ohlížení i výhledů. Náš každodenní všední obzor je tak členitý, hustý a mnohotvarý, že jeho šířka se omezuje na několik hodin tam i zpět. Jeden den a kolik toho člověk musí stihnout, vidět, slyšet, přečíst, vyřešit, odpovědět, akceptovat, aby byl v obraze! Kolik informací, kolik reklam, dopravních značek, kolik esemesek, mobilů a mailů! Odborníci spočítali, že každý člověk dnes denně řeší prý šedesát tisíckrát víc záležitostí, než naši prarodiče. Proto jsme prý první generací, jíž nemohou poradit její otcové a dědové. Pak i psychoterapeuti učí žít život „v denních přihrádkách“, totiž nepřidávat ke starostem dneška ty včerejší a zítřejší. Takto zahuštěný obzor však nutně musí být i hodně zúžený: čteme a vidíme zprávy, listujeme zákony, vyhláškami i návody k použití, rozhodujeme co dnes a zítra, nejvýš co o dovolené, s výhledem na několik dnů či týdnů. „Až budu mít čas“, říkáme, „snad někdy později“, teď není čas. I slavný David Allen ve své neméně slavné knize „Mít vše hotovo“ [1] vede své žáky k dělení úkolů podle závažnosti na ty, které musíme stihnout dnes, zítra nebo „až jednou, snad“.

Můžeme si tak připadat trochu jako tažní koníci, klusající s klapkami na očích jen tam, kam je zavede uzda vozky – našeho „stíhání“. Pak novoroční rozhled kolem sebe do šířky i dálky měsíců i roků můžeme vidět jako zastavení, kdy klapky všedního dne jsou pryč a člověk může na chvilku dohlédnout dál. Ale měl by na to být připraven, protože takový pohled může překvapit.

Protože – je o co stát? Má tento svět a náš život v něm nějakou delší budoucnost? Kamkoli se podíváme, všude krátkodobost a krátkodechost. Ubývá lesů a přibývá odpadu, ubývá vzduchu a přibývá výrobků, ubývá času a přibývá práce, ubývá četby knih a přibývá čtení manuálů. Ubývá starých věcí, majících „duši“, přibývá výrobků a zařízení, k nimž vztah nemá čas vzniknout. I v lidských vztazích, mezi přáteli i mezi partnery ubývá dlouhodobosti a přibývá návyků spotřebitele, trvalosti, věrnosti a stability ubývá.

„Nebojte se!“ Jako by Ježíšovo slovo dobře předpokládalo, že pohled do dálky života není bez nebezpečí. Tak tomu bylo odedávna. Židovská otázka „co mám dělat, abych obstál před Bohem a jeho zákonem“ vyjadřovala stejnou zkušenost: je tady Zákon, já na něj nestačím, není mně to jedno a nemůže mně to být jedno, tak „co mám dělat“?

Prostředí antické, řecké se ptalo po „vykoupení“, mířila stejným směrem: jak se osvobodím od tíže těla, hmoty, zvyků, společenských vazeb? Co mně zajistí vnitřní i vnější klid, vyrovnanost, onu „KATARAXIA“?

Dvacáté století, které pamatujeme, se ptalo, jak zachránit ve světě mír, klid od válek, od šíleností, které vymyslel člověk a nevěděl jak ani proč, od stamiliónů obětí diktatur, totalit a okupací.  

Naše generace se zas ptá, jak zachovat planetu a její život, jak trvale udržet rozvoj, aby nezatížil budoucí generace a přitom umožňoval růst. A co vlastně znamená onen růst, proč je třeba růst a kam. Jak udržet vztah mezi kulturami a náboženstvími aby jedno druhé nepožíralo a přitom si zachovalo svébytnost. A také, jak být opravdu šťastná a šťastný, naplněná a naplněný, přestože máme téměř vše, co si můžeme přát. Jak být šťastný, když máme mnohem víc, než si přáli naši rodičové a přesto šťastní „nějak ne a ne být“?

Nebojte se! Tohle zaznívá jako neopodstatněné, shůry padající, neověřené a neověřitelné potěšení. Opravdu neověřitelné, nejen zdánlivě, protože jak ověřit víru? Ověřit a uvěřit se vzájemně vylučují. Ono „nebojte se“ nelze ověřit, pouze uvěřit. Nemělo by to ale být tak těžké, vždyť kolika lacinějším nadějím uvěříme jen proto, že byly podány v nějakém moderním marketingovém balení!

Biblické „nebojte se“ znamená: nad všemi pohyby doby, nad všemi hrozbami i lákadly je svět přikryt laskavou Boží moudrostí. Ta dává smysl, budoucnost i řešení i tam, kde my je už nevidíme. Ano, jsou „malé a logické iluze“ o spáse, štěstí, smysluplnosti a nad nimi je jedna „velká a nelogická pravda“.

To nejdůležitější o světě není dostupné smysly, nýbrž vírou.

Církev se často cítila být stráží mravnosti, morálky a čistoty. Napomínala před hříchem a zdvihala pohoršený a kárající ukazovák na bezbožný svět. Biblický motiv je přesně opačný: církev má světu přinášet potěšení. Nikoli: „dejte pozor“, nýbrž „nebojte se“. A to světu celému, zbožnému i bezbožnému, veselému i zklamanému, upracovanému i znuděnému, jistému i nejistému.

Církev k tomu má jediný důvod: četla to v Bibli a teď to vyřizuje. Od toho tu církev je, aby světu vyřídila „nebojte se“. Ale církev to má těžké, protože reakcí okolí na „nebojte se“ budou namítavé otázky: „Jak to víte? Máte pro to důkaz? Kde jste to vzali?“ Důkaz nemáme, přečetli jsme to v Bibli, uvěřili jsme, sami se „jen“ spoléháme.

Ono „nebojte se“ je však jen polovina moudrosti, polovina poznání. A „půlka pravdy může také lhát“.[2] Nadějné a povzbudivé „nebojte se“, jež smíme slyšet do všech zpráv, politických komentářů i diagnóz, má svůj protějšek: „bojte se“. Jestliže člověk někdy doplácí na svůj strach, může doplatit i na svou nebojácnost, jestliže propadne iluzi falešného klidu. „Nebojte se“ neznamená, že se nám vždy jen dobře povede, že budeme jen bohatnout, že planeta se vzpamatuje, že ryby v řekách ožijí, že komíny se vyčistí, že v Himálajích někdo uklidí ty tuny odpadků po horolezcích, že války skončí a nové nebudou začínat a že budou ubývat dopravní nehody i ošklivé diagnózy. „Nebojte se“ z jiných důvodů! Nad těmito zkušenostmi je totiž ještě jedna důležitější, nedostupná zrakem.

Je vyjádřena obrazem: jsou spočteny i vlasy na tvé hlavě. Spočteny s láskou. Vyjádřeno ostřejším obrazem: Má někdo moc tě zabít? Třeba nepřítel, protivník, nespravedlivý mocipán? Možná tu moc má, ale víc ti udělat nemůže. A ty sis myslel, že když ti někdo vezme život, že už ti nic nezbývá?

Víš, tvůj život má ještě jiné, větší ohrožení. Někdo jiný má moc „uvrhnout tvou duši do pekla“, tedy zničit celé tvé „já“, tvou duši, tvou minulost i budoucnost, tvou identitu, důvod bytí, smysl života. Zajímá tě to? Toho by ses měl bát!

To je novina! Mysleli jsme a často myslíme, že jde o život tady a teď, tím vše začíná i končí. A prý ne! Ještě tu jsou nějaká jiná hrozba – a jiná naděje!

Kdo je tou hrozbou? Ďábel? Ďábla se máme bát? Ale kdo je ďábel? Zlo, přesahující lidský rozum, ale nikoli moc moc Boží. Není tedy nakonec ten, jehož se máme bát, sám Hospodin? Boha se bojte? To přece známe! Ale copak on, láska sama, má moc či chuť zahubit? Copak tuto moc uplatňuje?

Koho se bát, kdo má moc zahubit? Sebe se bojte! Vy sami můžete svou naději, svůj smysl života, svou budoucnost i minulost poničit, popřít, zahubit. Četli jsme „počátek moudrosti je bázeň Hospodinova“ (Ž 111,10; Př 9,10) a odmítnout tuto moudrost znamená propadnout se do skepse, do nesmyslu, do zbytečnosti. To je peklo. Tedy: bojte se, že budete o Hospodinu mluvit, ale nebudete s ním mít vztah. Bojte se, že budete říkat „věřím“ nebo „nevěřím“ ale nezažijete to těsné sepětí života s jeho budoucností. Že začnete mít pocit, že svět nemá smysl a váš život taky ne.

A kde je ta naděje? Je i naším novoročním přáním, snad i předsevzetím: nebojte se ďábla. Nebojte se spousty bubáků, které kolem vás rozhazují média i ostatní lidé. Nebojte se žít s neověřitelným a trochu i neuvěřitelným Hospodinem po boku. Nebojte se právě od něho čerpat síly. Nebojte se vidět věci jakoby jeho, Božíma očima, jak říkával Tomáš Garrigue Masaryk: sub speciae aeternitatis – pod zorným úhlem věčnosti.

Bojte se své skepse, své beznaděje, bojte se své sebestřednosti, která nepotřebuje Boha.

Nebojte se a bojte se. Dost úkolů pro nový rok! Amen.



[1] Allen, David, Mít vše hotovo (Getting Things Done), vyd. Melvil Publishing 2008.

[2] Zpěvník „Svítá“, píseň č. 267.

Datum: 1. ledna 2017 |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace