Rostoucí plevel

Mk 4, 26-34
26 Dále řekl:„S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; 27 ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. 28 Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. 29 A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“ 30 Také řekl:„K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? 31 Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; 32 ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“ 33 V mnoha takových podobenstvích k nim mluvil, tak jak mohli rozumět.

Milí přátelé, sestry a bratři,

Jak je to na světě s dobrem a zlem? Co je silnější? A jak se podle toho zařídit? Ježíš mluví o dobru, které má co do činění s pánem Bohem. V Jeho obrazné řeči se nazývá Boží království.

Boží království je jako zaseté zrnko obilí. Vyroste samo a nikdo neví jak. Nerozhodujeme o tom. To nejdůležitější v životě, dobré věci od Pána Boha, dostáváme jako nezasloužený dar. A nikdo neví jak. Nerozhodujeme o nich. To, co jsme dostali do vínku, máme obvykle za nejcennější. Zdraví, rodinu, přátele, společenství podobně věřících a smýšlejících, a naději na věčný život s Bohem.

1. V těch podobenstvích, která jsme právě slyšeli, vyzdvihl Ježíš jeden podstatný rys dobra od Pána Boha, Božího království. Ono roste. Nezávisle. Samo od sebe. Aniž by kdokoliv zasahoval, řídil či určoval. Má potenciál, má tendenci růst, nezůstává nečinné. My to neurčujeme a neřídíme, což ovšem neznamená, že se neděje nic. Děje. Ať člověk spí či bdí, v noci nebo ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak (v 27.). A tak se člověče nestrachuj, že zlo vítězí a přeroste vše dobré. Dobro roste, i když o něm zrovna nevíš, i když o něm zrovna nepíší v novinách.

Boží království tedy roste. Dějí se mezi námi dobré věci, pán Bůh je rozsévá mezi nás lidi. A není potřeba jim pomáhat růst. Pán Bůh ví, jak je nechat vyrůst. On to určuje.

Roste samo? Takže je to v suchu? Máme složit ruce do klína? jestliže dobro od pána Boha roste nezávisle na nás, tak co bychom se snažili?! To asi také ne. Jen si vezměte, kolik je na poli práce. Kolik je toho potřeba, aby ze zrna vyrostlo obilí? Bez přičinlivé práce by nebylo nic. Rolník nejprve připraví pole, zaseje zrno a pak se o své pole všemožně stará. Neovlivní, zda obilí vyroste nebo ne, on ten růst nezařídí, ale na jeho práci závisí, zda se obilí urodí. Na práci rolníka záleží. Bez ní by to nešlo.

V podobenství je také řečeno, co je cílem celé té námahy: Když úroda dozraje, hospodář hned pošel srp, protože nastala žeň (v.29). Cílem celého pachtění, je žeň, sklizeň. Teprve ta dává smysl všemu rolníkovu pachtění. To je důležité. Smysl a cíl je v tom, co tu ještě hmatatelně není, ale s čím počítáme. Smysl je v tom, co teprve přijde.

Když sejeme zrnko obilí do země, počítáme s tím, že vyroste. Víme, že musíme být trpěliví, vždyť nevyroste přes noc. Stejně je to s dobrými věcmi od Pána Boha, smíme počítat s tím, že vyrostou. Avšak ukáží se jasně až při žni, na konci času u Boha. A je třeba být trpěliví, že se to nestane přes noc, ale nějakou dobu to potrvá. Výsledkem si však člověče buď jist už teď, vždyť dobro od Pána Boha nezáleží na tobě, ale roste samo od sebe.

Takový je tedy první rys Božího království. Boží království roste. Jistě. Nezávisle. A až dozraje, dá smysl všemu zasévání a hospodaření a pachtění.

2. Druhé podobenství mluví o zrnku hořčice, které vyroste ve veliký strom. Zrnko hořčice je příslovečně malé. My bychom řekli jako špendlíková hlavička nebo zrnko máku. A vyroste z něj keř nebo strom asi tři metry vysoký, který dává stín, takže poskytuje zázemí mnoha ptákům a kdoví jaké drobotině. Hořčice je takový stromokeř jako náš Černý Bez nebo něco podobného.

A to je druhý rys dobra od Pána Boha, který nám zde Ježíš vykresluje. Z malého, nejmenšího, titěrného zrníčka, vyroste keřovitý strom větší, než člověk. I z malého nepatrného titěrného Božího dobra se stane velké dobro, jež dává zázemí a samo od sebe šíří pokoj dál kolem sebe. Boží království je přítomno v našem světě jako zrníčko, jako zárodek, ale vyroste do velké slávy.

Boží království si tedy máme podle Ježíše představit jako vzrostlý stromokeř. Taková rostlina nabízí zázemí. Kryje záda, dává bezpečí, chrání před horkem. Boží království nabízí zázemí, Boží království ještě není vidět, nesáhneme si na něj, nedokážeme jej. Ale kryje záda, dává bezpečí a chrání před pekelným horkem které nás v životě potkává.

Možná bychom také mohli říci, že boží království nám poskytne domov. V epištole Židům čteme: Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde (Žd 13,14). Domov, který teprve přijde. Stromokeř hořčice je vysoký, ale musí teprve vyrůst. Domov v plnosti dostaneme v budoucnosti, ale celý je obsažen v tom malém zrníčku hořčice již nyní. Zázemí Božího království, domov v nebesích dostaneme až jednou, ale celé už je obsaženo v těch malých zrníčkách, které nám pán Bůh do našeho života zasévá.

Takový je tedy druhý rys Božího království. Malá, nepatrná, titěrná věc má v sobě potenciál stát se velikým dobrým zázemím pro mnohé. Malý zárodek Božího království, které je zaseté mezi námi, v sobě obsahuje Boží království celé, jaké se rozvine v budoucnosti. A už nyní je smíme vírou přijímat a v jeho pomyslných větvích nalézat odpočinutí.

3. Boží království je tedy jako hořčicovník, v jehož větvích nacházejí ptáci zázemí. Hořčicovník? Kam na to ten Ježíš chodí. Takový obyčejný keř. To prorok Ezechiel kreslil svůj obraz pomocí jiného stromu, cedru. Veliký a statný strom je cedr. Lidé si jej váží. Cení si míst, kde roste. Jako u nás památné lípy nebo vzrostlého dubu. To je panečku alespoň obraz u Ezechiele. Ne nějaké přerostlé křoví, skoro plevel.

Keře hořčice se v orientu pěstovaly spíše na okrajích pole, jako takový remízek. Tedy, on se spíše takový keř pěstoval sám. Naopak bylo dobré hlídat, aby se moc nerozmohl a nevysemenil do pole. Takový černý bez v našich zahrádkách. Člověk by mohl chodit vyrývat a vyřezávat každý den, pořád. Jinak člověku prostě přeroste přes hlavu.

Ježíš své posluchače záměrně provokoval. Boží království? Boží království je jako náletová dřevina, plevel, co zapustí kořeny všude, kde je necháte, jako křoví, které pochází z malého semínka, ale snadno člověku přeroste přes hlavu.

Boží království má vitalitu plevele. Vyroste všude, kde jej necháš. Můžeš mu zabraňovat, ale jeho vitalitu jen tak nezlomíš. Možnosti v něm obsažené, jsou veliké.

Takovou vitalitu člověk spíše přičítá zlým věcem. Zlé věci, problém či selhání mají přece vždycky náskok před věcmi dobrými. Špatné zprávy se šíří rychle a samy. Dobré zprávy jakoby nikoho nezajímaly. Zdá se, že dobro vždycky tak nějak pokulhává. V každé pohádce se měří síly dobra a zla, stále znovu, až je z toho člověku až úzko.

Ježíš však ukazuje, že dobro od Pána Boha není pozadu. Ono má vitalitu, jako má plevel. Spíše, než ojedinělému důstojnému cedr, promiň Ezechieli, se podobá obyčejnému křovinatému hořčicovníku. Když říkáme, že zlo má náskok a že je silnější, proč nevěříme, že i dobro může být stejně silné, a dokonce silnější a vitálnější? Vždyť dobro od Pána Boha má přinejmenším vitalitu stejnou, ne-li větší, než jakou lidé přisuzují zlu.

To je tedy třetí rys Božího království z tohoto podobenství. Má vitalitu jako plevel. Dobro je přinejmenším stejně vitální jako zlo, ne-li vitálnější.

Takže, jak je to tedy s dobrem a zlem? Bude zlo někdy poraženo? Bude. A vlastně už poraženo je. Dobro od Pána Boha, Boží království totiž:
(1) roste samo od sebe, my to neovládáme. (2). Boží království vyroste z malých zárodků, jež jsou mezi námi, ve veliké zázemí a šíří pokoj. (3). Boží království je provokativně vitální jako plevel. A tak člověče neblbni a důvěřuj mu.
Amen

Písně:
1. 442 Pane, dnešek je den chvály
2. 374 Vítr se ztiší / 639 Hned zrána vzdej díky
3. 178 Krásná je modrá obloha
4. 443 Přijď králi věčný náš
5. 489 Tvé požehnání

Kazatel: Filip Ženatý

Datum: 23.06.2015 10:12 |
Nechci nic propásnout
Z Církve ČCE
#

#

#

#

#

Administrace